Jak se z dítěte stává neurotik
Asi málokteří rodiče si přejí, aby se z jejich dítěte stal neurotik. A přitom mnozí z nich k tomu dnes a denně svým přístupem k dítěti přispívají. Škála jejich výchovných prostředků je velmi bohatá a obsahuje všechno možné, počínaje soustavným ponižováním dítěte a konče jeho citovým vydíráním.
1. Přesvědčení rodičů, že dítě je "od přírody špatné", a teprve výchova z něj "udělá člověka" - to je základ pro vypěstování neurózy v jakémkoliv dítěti, bez ohledu na jeho genetickou výbavu.
2. Plánování života dítěte do nejmenších podrobností. Už když se dítě narodí, mají někteří rodiče naprosto jasno v takových otázkách, jako jsou zájmy a záliby dítěte či jeho budoucí kariéra.
3. Přesvědčení, že ideální dítě je hodné a poslušné. A také naivní očekávání, že z této silně závislé bytosti, která je zvyklá jen poslouchat příkazy, se jednou stane samostatný a odpovědný dospělý člověk.
4. Snaha vymýtit všechny "zlozvyky" dítěte. Někteří rodiče tím učí dítě hledat na sobě jen samé nedostatky. Dítě nezná svoje silné stránky a nedovede je rozvíjet. Proč také? Vždyť rodičům stačí ke štěstí, když dojídá oběd a nešťourá se v nose - nebo někde jinde.
5. Co nejčastější používání zevšeobecňujících výrazů v komunikaci s dítětem: "Ty vždycky...", "Ty nikdy...", "Ty všechno...", "Všechny ostatní děti kromě tebe..." a podobně.
6. Co nejvíce křiku. Někteří rodiče si myslí, že jejich dítě neuslyší a nebude vnímat, co se mu snaží sdělit, pokud jejich hlas nedosáhne alespoň 100 decibelů. Ostatně proč vůbec s dítětem mluvit normálně, když se na něj dá křičet?
7. Zesměšňování. Něco se dítěti nedaří? Pro mnohé rodiče je to vděčný zdroj zábavy. Není přece nic veselejšího, než když si dítě oblékne tričko naruby nebo kalhoty obráceně, tak proč by se tomu rodiče neměli zasmát na celé kolo? Jen ať se potomek hanbou propadne - patří mu to, nešikovi jednomu.
8. Neustálé a přehnané kritizování dítěte. Jen ať si zvykne, že se mu stejně nikdy nic nepovede udělat tak, jak by si jeho rodiče přáli: "To se ti zase něco povedlo!" "Seď rovně!" "Špatně! Udělej to znovu!" "Ukaž, já to radši udělám sama!"
9. Jenom žádné vysvětlování. Mnozí rodiče považují za samozřejmost, že jejich dítě je moc malé na to, aby něčemu porozumělo. Proč tedy ztrácet čas vysvětlováním něčeho, co stejně nepochopí? "Prostě jsem to řekla - a hotovo!" Dítě přece nepřišlo na svět proto, aby něčemu rozumělo. Stačí, když bude poslouchat. Ale až dítě povyroste, nezapomeňte mu vyčítat, že ničemu nerozumí - vždyť jste mu přece vždycky všechno tak hezky vysvětlili!
10. Vševědoucnost rodičů. Někteří rodiče jsou přesvědčeni o tom, že i v době, kdy dítě nemají pod dozorem, vědí o všem, co dělá. A také nepochybují o tom, že vždy s neomylnou jasnozřivostí poznají, co dítě cítí. A že jediný pohled jim prozradí, že jejich potomek právě lže. Rodiče zkrátka vědí všechno a vždycky mají pravdu - i kdyby ji neměli.
11. Srážení sebevědomí. Podle některých rodičů by dítě mělo mimo jiné vědět, že všichni ostatní jakou lepší, než ono samo. "Podívej se, jak to ostatním jde!" "Když já jsem byl(-a) v tvém věku, tak už jsem dávno..." Proč by se vlastně dítě mělo s něčím namáhat, když od rodičů ví, že se mu stejně nikdy nic nepodaří tak dobře, jako ostatním? Všichni na světě přece byli, jsou a vždycky budou lepší.
12. Změna "pravidel hry" v jejím průběhu. Proč by dítě mělo mít jasně vymezené hranice svého chování, když mu rodiče přece mohou jeden den něco dovolit a druhý den totéž zakázat? Někteří rodiče si nelámou hlavu nad tím, že dnes dítě trestají za to, co mu včera dovolili. Ať se chová, jak se chová, vždycky se najde důvod ho za něco potrestat.
13. Zabavování jako trest. Mnozí rodiče také v dítěti pěstují vědomí toho, že může být kdykoliv o něco připraveno. Bude zlobit? Přijde o své oblíbené hračky, které mu rodiče schovají. Nebude poslouchat? Přijde o možnost věnovat se svojí oblíbené činnosti. Co na tom, že dítě je opakovaně vystavováno frustraci? Alespoň se naučí svoje rodiče lépe klamat, aby se takovémuto zacházení do budoucna vyhnulo.
14. Ignorování přání a potřeb. Řada rodičů také dítěti nikdy nekoupí to, co chce. Dítě možná časem zjistí, že jediný způsob, jak může získat to, co chce, je naučit se krást. Také pocity závisti jistě obohatí jeho duševní obzory a urychlí jeho morální vývoj.
15. Někteří rodiče se svým dítětem rádi soutěží a nikdy jej nenechají vyhrát. Jakoby nebylo nic příjemnějšího, než si na dítěti dokázat vlastní převahu. Jen ať si zvyká přijímat porážky! Nakonec si zvykne i na to, že v konkurenci s ostatními zřejmě nemá šanci, pokud se nenaučí podvádět a přizpůsobovat si pravidla hry podle svých potřeb.
16. Tělesné tresty. Mnoho rodičů také při "výchově" svých potomků používá bití. Alespoň dítě pozná, že násilí tvoří normální součást našeho života, a že je docela účinným prostředkem při dosahování různých cílů. Takto získanou zkušenost může dítě ve svém pozdějším životě bohatě využít - třeba při šikanování vrstevníků ve škole, nebo při hrubém zacházení se svojí manželkou.
17. Mnoho dětí vyrůstá pod nepřetržitou kontrolou. Nemohou se ani pohnout, aby o tom rodiče nevěděli. Výslechy a prohledávání jsou na denním pořádku. Rodiče takovým dětem nedůvěřují. Každé slovo a každý pohyb dítěte přece vypovídají o tom, že "s ním něco není v pořádku", a že je třeba zasáhnout. Proto v dětském pokoji ani na těle dítěte nesmí zůstat byť jen jeden jediný čtvereční centimetr, který by nebyl denně vystaven přísnému oku rodiče.
18. Rodiče si často dovedou hezkými slovy získat důvěru dítěte, aby jej poté, co se jim s něčím svěří, mohli potrestat. "Raději se přiznej sám, bude to lepší!" A když pak dítě nestačí počítat rány, které na něj dopadají, může si lámat hlavu nad tím, co horšího by se mu ještě mohlo stát, kdyby se nepřiznalo. Až bude mít takové dítě nějaký vážnější problém, myslíte, že se s ním svěří rodičům?
19. Donucování k čemukoliv. Někteří rodiče uznávají jednoduchou rovnici: vše, co chce dítě dělat samo, je pro něj špatné a škodlivé - vše, k čemu je třeba jej donutit, je pro něj dobré a prospěšné. Proč by dítě mělo být motivováno k tomu, aby se do něčeho pustilo s radostí a nadšením, když je tak snadné jej ke všemu přinutit? Ať si skřípe zuby, my to s ním přece myslíme dobře!
20. Přesvědčení, že dítě nesmí být rozmazlováno. Dítě by se mělo naučit trpět, protože život se s ním nebude mazlit. Tak proč by jej měli rodiče "kazit" tím, že ho budou litovat? Jakýpak soucit, když si nepozorné dítě rozbilo koleno do krve? Mělo si dávat lepší pozor, tak mu za to nezapomeňte ještě pořádně vynadat! Vychováte z něj nemilosrdnou bytost, kterou nepohne ani vlastní neštěstí, ani neštěstí druhého.
21. Ztrapňování dítěte před cizími lidmi. Někteří rodiče se na návštěvě u svých známých či sousedů rádi "chlubí" tím, jak je jejich dítě doma zlobivé, jak propadá ve škole, co všechno se mu nepovedlo. A nejraději to dělají, když mají dítě s sebou, aby hezky všechno slyšelo. Oni sami se přece stydět nemusí - vždyť na nedostatcích a neúspěších svého potomka nemají vůbec žádný podíl!
22. Jsou i rodiče, kterým jejich dítě slouží jako hromosvod. Naštval Vás v práci Váš nadřízený? Ještě že máte doma dítě! Každý přece čas od času potřebuje dát průchod svým negativním emocím. A křičet na vlastního potomka je přece mnohem bezpečnější a pohodlnější, než seřvat svého šéfa.
23. Nedostatek trpělivosti. Mnozí rodiče očekávají, že dítě splní jejich požadavky okamžitě. Proč dávat dítěti zbytečně mnoho času na každou maličkost? Ať se učí reagovat na naše požadavky hned! A jestli jsou tyto požadavky přiměřené? Ale prosím Vás, nač o tom přemýšlet?
24. Rodiče často straší dítě budoucností. Ptají se: "Co z tebe vyroste?" Nebo jej upozorňují: "Počkej, až půjdeš do školy, tam tě tyhle věci odnaučí!" Škoda, že už se v dnešní době nemusí na vojnu - tam by ho teprve naučili! Ale i tak někteří rodiče dovedou v dítěti vyvolat pocit, že každá jeho chyba či provinění, kterého se dnes dopustí, bude mít pro jeho budoucnost katastrofální důsledky.
25. Přehánění. Když se rodiče nespokojí s jednoduchými pokyny "musíš - nesmíš"a před dítětem přece jen něčím argumentují, často při tom zacházejí až do krajnosti. Vzalo si dítě bez dovolení kostičku čokolády? Pak vězte, že jednoho dne určitě skončí na šibenici!
26. Zatahování dítěte do sporů mezi rodiči. Podle některých rodičů nemá cenu dítěti namlouvat, že tatínek s maminkou se mají rádi, když to není pravda. Jen ať ví, že kdyby nebylo jeho, už by se dávno rozvedli! A protože konflikt mezi rodiči hrozí každou chvíli, je přece dobré mít dítě na své straně. Kdo ví, co by pak vykládalo u rozvodového soudu, kdybychom mu včas neukázali, jakou zrůdou je druhý z rodičů! Proto je třeba mu vysvětlit všechny podrobnosti- včetně té, že by dítě ani nemuselo být na světě, protože "tvoje maminka chtěla jít na potrat, ale já jsem jí to rozmluvil."
27. Předávání "životních pravd". Chvályhodná snaha některých rodičů, aby jejich dítě bylo dobře připraveno do života, může vést k přenášení zkresleného pohledu na svět. Podle některých maminek by každá dcera měla vědět, že "všichni muži jsou bastardi", zatímco tatínek považuje za nutné syna poučit o tom, že "všechny ženy jsou děvky". Ani maminka, ani tatínek k tomu však nezapomenou jednohlasně dodat: "Jenom já to s tebou myslím dobře."
28. Co nejpřísnější trestání. Někdy to vypadá, že čím menšího prohřešku se dítě dopustilo, tím větší trest si za něj zaslouží. Stačí malá nedbalost, a už jsou mu nadlouho odebírány jeho oblíbené věci či zakazovány jeho oblíbené činnosti. Někteří rodiče trestají dítě bitím, jiní naopak ignorováním - třeba s ním celý den nemluví a ponechávají jej napospas pocitu vlastní nicotnosti a bezvýznamnosti. Dítě začne přemýšlet o tom, co by asi následovalo, kdyby se dopustilo něčeho opravdu špatného? Bylo by nabodeno na kůl? Nebo snad polito benzínem a zapáleno? Jen ať si s tím láme hlavu, aspoň ho to odradí od "špatností"!
29. Citové vydírání. Když nepomůže nic jiného, uchylují se někteří rodiče k obzvláště účinným prostředkům citového nátlaku - obviňují dítě z toho, že je příčinou jejich zdravotních obtíží. Připadá Vám to přehnané? A co jiného dělají rodiče, kteří svým dětem říkají "Bolí mě z tebe hlava" "Dostanu z tebe žaludeční vředy" "Přivedeš mě do hrobu" Jen ať dítě pochopí, že jeho bezbřehá špatnost a zkaženost přináší zhoubu jeho rodičům, kteří jej přece tak milují a myslí to sním tak dobře!
30. Slova namísto činů. Mnozí rodiče nezapomínají dítěti neustále zdůrazňovat, jak jej milujete - ale dávejte mu to vždy najevo jen slovy, nikdy činem. Vždyť láska, to je přece neustálé ponižování, donucování, vyhrožování a trestání, nebo snad ne? A když to dítě nepochopí - jeho chyba. Rodiče jej přece milují - nemohou za to, že je tak tupé a nepozná to.
Když se budete pečlivě držet všech výše uvedených přístupů a postupů, Vaše dítě se brzy seznámí s nočními duchy a strašidly, s pocitem úzkosti a samoty, se strachem ze tmy. A naši psychiatři se nebudou muset obávat, že se v budoucnu neuživí.
Na brzké setkání s Vaším dítětem se těšídocent Chocholoušek