Jak se tělesné tresty podepíší na vývoji dítěte

Vychovávat dítě není snadný úkol. Vždyť i rodiče jsou nakonec také jen lidé, kteří mají své vlastní problémy. Způsob, jímž vychováváme své děti, je ovlivněn i našimi vlastními zkušenostmi z dětství, které mohou být dobré i špatné. Ale hlavním úkolem rodiče je vychovávat dítě lépe, než byl vychováván on sám. Obklopit jej péčí a pozorností, milovat a vnímat jej takové, jaké je. Přesto v naší době existuje mnoho rodin, v nichž je trestání dětí bitím považováno za něco normálního, ba dokonce prospěšného a žádoucího.

Postoj rodičů k dítěti má velký vliv na to, jaký postoj dítě zaujme k sobě samému. Od rodičů se potomek učí, co je a co není normální, správné a užitečné. Na chování svých rodičů nikdy nezapomíná, ať už je jakékoliv. A jeho důsledky pocítí i v budoucnosti, protože své zkušenosti s rodiči později přenáší i na svoji vlastní rodinu. Jestliže se dítě v rodině naučí, že fyzická síla je tím správným nástrojem při řešení problémů, odnese si tento postoj i do svého dalšího života.

Tělesný trest je jakékoliv záměrné působení bolesti či jiných nepříjemných pocitů za účelem dosažení změny v chování potrestaného. K takovému způsobu potrestání dítěte často sahají rodiče, kteří své pojetí výchovy zakládají na příkazech, zákazech, odměnách a trestech. Pro takové rodiče je vždy snadnější dítě uhodit, než mu něco složitě vysvětlovat, dávat mu dobrý příklad, nabízet mu vhodnější alternativu k jeho chování a posilovat v něm pocit vlastní odpovědnosti.

Tím, že je dítě potrestáno, se navenek vykoupí z nějakého svého provinění, svojí bolestí rodičům zaplatí za to, že si dovolilo překročit hranice toho, co považují za přípustné. Vztah dítěte k rodičům nemusí být trestem narušen, protože i potrestané dítě se snaží samo sebe přesvědčit, že rodiče jednají správně. Představa, že jej rodiče nemilují, je pro dítě nesnesitelná. Proto od nich přijímá i takové zacházení, které mu způsobuje bolest, stud a podobné nepříjemné pocity.

Tělesné trestání je často spojeno s přehnanými požadavky rodičů na chování dítěte. Čím více se rodiče snaží své dítě usměrňovat, tím větší mají sklon jej trestat. Příkazy a zákazy takovýchto rodičů často zacházejí do nejmenších podrobností. Mnohdy se jedná o hyperprotektivní rodiče, tedy takové, kteří si myslí, že jejich dítě se bez nich při ničem neobejde, a že mu neustále musí radit a rozhodovat za něj. Oni sami vždy nejlépe vědí, kam má dítě jít, co tam má dělat, co si má obléknout na sebe, s kým si má nebo nemá hrát a povídat. Tito rodiče vychovávají své dítě k nesamostatnosti, pěstují u něj pochybnosti o vlastních schopnostech, snižují jeho sebevědomí a posilují jeho závislost na ostatních. Nic z toho si však nepřipouštějí a naopak jsou vnitřně přesvědčeni o tom, že pro své dítě dělají to nejlepší.

Každý tělesný trest obsahuje prvky násilí. Rodiče, kteří své děti trestají, si to uvědomují, a proto se snaží toto násilí sami před sebou nějak ospravedlnit. Mnozí z nich o sobě tvrdí, že trestání dítěte nepovažují za nic příjemného a musejí se "překonávat", aby jej uhodili. Vzpomeňme na klasickou větu: "Mně to bolí víc než tebe!" Ve skutečnosti však jakékoliv násilí slouží k odreagování vlastních negativních emocí, chceme-li k vylití zlosti. Větší či menší sklon k agresi tvoří součást vrozeného základu osobnosti každého člověka, přičemž trestání dítěte je jedním ze způsobů, jak si agresi vybít. Výchovné záměry pak slouží jen k dodatečnému omlouvání takovéhoto jednání.

Ani přísné tělesné tresty obvykle nevedou k dosažení nějakých zásadních změn v chování dítěte. Naopak, "špatné chování" je jedním ze způsobů, jak může potrestat dítě dospělého. Proto děti "zlobí", i když vědí, že bude následovat nepříjemný trest. Někteří rodiče se tomu diví a nedovedou pochopit, proč se jejich dítě chová čím dál tím hůř. Nechápou, že čím častěji své dítě trestají, tím častěji trestá ono je. A když dítě vyroste, může se docela dobře stát, že takové trestání rodičů na sebe vezme podobu společensky nepřípustného jednání. Je prokázáno, že mezi mladistvými odsouzenými převažují takoví, kteří byli v dětství svými rodiči často trestáni. Je snadné pohoršovat se nad "zkažeností" mladých lidí, ale mnohdy to jsou právě rodiče, kdo je takto vychoval.

Než tedy rodiče udeří, měli by se na chvíli zastavit a položit si otázku, zda se nenechají unášet svým hněvem, a zda dítě netrestají za svoje vlastní problémy a nedostatek schopnosti řešit je jiným způsobem.