Trestání dětí - kdy je přípustné?

Negativní následky trestání

Mnozí rodiče dělají závažnou chybu, když dítě trestají za sebemenší prohřešky. Myslí si, že díky trestu si dítě uvědomí nevhodnost a společenskou nepřijatelnost svého chování. Avšak dítě, které je často trestáno, si postupně zvyká na negativní reakce dospělých a trest začne považovat za jakousi cenu, kterou platí za svá menší či větší provinění. Jakmile se přijetím trestu ze svého provinění "vykoupí", pokračuje ve svém nežádoucím chování tak dlouho, dokud nepřijde další trest. Bludný kruh se uzavírá.

Malé děti zpočátku nechápou, co je dobré a co špatné. Nevědí, proč není správné dělat nebo nedělat to či ono. Úkolem rodičů je, aby dítě postupně naučili nést odpovědnost za vlastní jednání a přemýšlet o jeho důsledcích. Avšak je to právě trestání, které tento proces budování odpovědnosti za vlastní jednání narušuje.

Když dítě zaplatí "cenu" za svoje nevhodné chování, je tím vše vyřízeno a dítě už nemusí přemýšlet o tom, co je dobré a co špatné. Dobré je pro něj jen to, za co dostane odměnu, zatímco špatné je to, za co je potrestáno.

Z celého trestu tak dítěti zůstanou jen jeho negativní následky:

• dítě prožívá úzkost, v jeho chování se projevuje podrážděnost,
• zvykne si lhát, aby se vyhnulo trestu,
• získává pocity křivdy, které si vybíjí agresivitou vůči ostatním dětem.
  

Proto je důležité přemýšlet o vztahu mezi trestem a odpovědností. Nejde o to potrestat dítě za to, že nechovalo hezky, nebo že něco rozbilo. Podstatné je, aby si uvědomilo souvislost mezi špatným činem a jeho následky.

Dejme tomu, že dítě rozbije nějakou drahou věc, třeba skleněnou vázu z obývacího pokoje. Rodiče na něj křičí, padne i několik ran. Není ale lepší dítěti v klidu vysvětlit, že věc, kterou rozbilo, stála hodně peněz, a že rodiče teď budou muset koupit novou? Takoví rozumní rodiče se s dítětem mohou hned domluvit, že mu třeba nějaký čas budou kupovat méně sladkostí, aby si tím dříve mohli koupit novou vázu. Dítě díky tomu pochopí, že určité omezení, kterému bude po určitou dobu vystaveno, nějak souvisí s jeho neopatrným jednáním.

Spravedlivé a přiměřené požadavky na chování dítěte

Požadavky, které někteří rodiče na chování svého dítěte kladou, jsou často velmi přemrštěné. Mnozí z rodičů se podvědomě snaží, aby jejich dítě bylo naprosto dokonalé, a přitom vůbec nepřihlížejí k různým zvláštnostem jeho charakteru nebo k podmínkám prostředí, v němž se dítě nachází. A právě rodiče, kteří chtějí mít dokonalého potomka, své dítě často trestají.

Příčiny častého trestání mohou být různé, například:

• Sami rodiče byli doma často trestáni, přičemž na základě svých zkušeností z dětství vychovávají i svoje vlastní potomky. Nevhodné způsoby výchovy se tak přenášejí z generace na generaci.
• Dítě trpí nedostatkem pozornosti a citových projevů ze strany rodičů, a proto je často "zlobí" a chová se nežádoucím způsobem, aby u nich alespoň tímto způsobem vzbudilo zájem.
• Rodiče si trestáním dětí vybíjejí svoje vlastní negativní emoce a ventilují svoji vrozenou agresivitu. Dítě se tak pro rodiče stává jakýmsi "hromosvodem".
• Trestání dítěte může některým méně vyzrálým jedincům poskytovat určitý pocit převahy nad druhým, který jim chybí v jejich zaměstnání či v partnerském vztahu.
  

Jaké trestání je nepřípustné?

• Když rodiče s dítětem nemluví. Někteří rodiče trestají své dítě tím, že s ním na nějaký čas přestanou mluvit, nevěnují se mu a ignorují jej. To je vůbec nejhorší přístup, jaký mohou zvolit. Když s dítětem nemluví, dělají totiž pravý opak toho, co by dělat měli. S dítětem, které se nějak provinilo, je naopak třeba mluvit o tom, co se stalo, proč se to stalo, proč se to stát nemělo a co můžeme příště udělat jinak a lépe.
• Když rodiče dítě bijí. To je bohužel velmi rozšířený způsob trestání, při němž dítě za svůj prohřešek "zaplatí" tím, že utrpí fyzickou bolest. Dítě, které je trestáno bitím, se postupně naučí přijímat fyzické násilí jako normální a žádoucí způsob řešení problémů. Když se pak takové dítě dostane do sporu s kamarádem nebo spolužákem, začne samo rozdávat rány, protože tomu ho - byť neúmyslně - naučili jeho rodiče.
• Když rodiče dítěti nadávají a urážejí ho. Slova mohou někdy zranit více, než bití. Pokud je dítě neustále okřikováno a rodiče jej zahrnují výčitkami a ošklivými slovy, jeho zdravé sebevědomí tím trpí. A přitom právě nízké sebevědomí a nedostatek sebeúcty je jednou z příčin, proč dítě "zlobí" a dělá věci, o kterých ví, že by je dělat nemělo. Rodiče, kteří se při trestání spoléhají na urážky a ponižování, tak vlastně své dítě vychovávají k neposlušnosti.
• Když rodiče dítěti neustále připomínají jeho stará provinění. Samozřejmě, že pokud se dítě dopustí nějakého obzvláště závažného pochybení, mohou se rodiče společně s dítětem k rozboru situace průběžně vracet, případně zhodnotit pokroky, jichž dítě mezitím dosáhlo. Avšak je naprosto nevhodné dítěti ustavičně předhazovat prohřešky, jichž se dopustilo kdysi v minulosti, a které by už měly být dávno vyřešeny.
• Když rodiče udělují dítěti přehnané tresty za drobná provinění. Především je třeba zvážit, zda je trest vůbec namístě. Jestliže se rodiče rozhodnou, že dítě potrestají, měli by si položit otázku, zda zvolený trest odpovídá míře provinění. Dítě, které je trestáno pro každou maličkost, si brzy vytvoří negativní sebepojetí. Naučí se samo sebe vnímat jako "zdroj problémů", což mu rozhodně nepomůže dosáhnout zdravého sebevědomí a jednat jako čestný a ohleduplný člověk.
  

Jak budovat odpovědnost?

Pokud rodiče chtějí své dítě opravdu vychovat, měli by jej namísto častého, opakovaného a mnohdy i zbytečného trestání naučit postupně přebírat odpovědnost za své jednání. V některých rodinách si za tímto účelem sepisují základní pravidla chování, tedy jakousi "rodinnou ústavu". Důležité je, aby pravidla byla formulována jasně a srozumitelně, ale také to, aby se vztahovala na všechny členy rodiny, nejen na děti. Také rodiče by měli mít svá pravidla, která budou dodržovat. Na pravidlech by se měli všichni shodnout a je důležité, aby i dítě mělo možnost podílet se na jejich formulaci.

Výchova spočívá především v komunikaci. S dítětem je třeba často mluvit, rozebírat s ním různé situace, které nastávají v každodenním životě, upozorňovat jej na možná úskalí nesprávných rozhodnutí, snažit se mu ukázat negativní důsledky nežádoucího chování a nabídnout mu k takovému chování nějakou vhodnější alternativu.

Každý zákaz, příkaz či omezení je třeba vysvětlit tak, aby dítě pochopilo jeho smysl a účel. Je snadné a jednoduché dítěti prostě poručit: "Nesmíš bratrovi bez dovolení brát jeho tablet," ale může se dítě s takovým zákazem vnitřně ztotožnit, když mu nikdo nevysvětlí, proč takové jednání není správné? Není mnohem účinnější celou situaci rozebrat tak, aby dítě pochopilo, proč se od něj žádá určité chování? "Když si chceš hrát s bratrovým tabletem, musíš se ho nejdřív dovolit. Tablet patří jemu, stejně jako ty máš svoje hračky, které ti nikdo nesmí brát bez tvého dovolení. Když ti tablet nepůjčí, je to jeho věc. Má na to právo."

Aby se dítě naučilo dělat vlastní rozhodnutí a nést za ně odpovědnost, musí dělat i chyby. Třeba když utratí celé své kapesné za knížku nebo počítačovou hru, a pak už nemá peníze na to, aby si koupilo žvýkačky nebo bonbóny. Tím se naučí, že když utratí všechny peníze najednou, bude pak muset vydržet do další pravidelné "výplaty" kapesného.

Samozřejmě, že postupné přebírání odpovědnosti závisí na věku a na dosaženém stupni vývoje rozumových schopností dítěte. Míra odpovědnosti sedmiletého dítěte je z pochopitelných důvodů nesrovnatelně nižší, než míra odpovědnosti šestnáctiletého adolescenta. Úkolem rodičů je, aby svému dítěti "dávkovali" právě takové množství odpovědnosti, které je pro něj momentálně únosné.
Přitom ovšem platí, že každým dalším krokem se dítě přibližuje k cíli, kterým je schopnost dělat samostatná rozhodnutí a nést za ně odpovědnost. Že během této cesty několikrát zakopne, upadne a možná se bude muset o kousek vrátit, je naprosto samozřejmé. Rodiče jsou tu od toho, aby dítě tyto své pády přežilo pokud možno ve zdraví.

Hlavní a největší chybou, které se rodiče dopouštějí, je potrestání dítěte bez jakéhokoliv rozboru situace. Takto potrestané dítě sice má určitou rámcovou představu o tom, že asi udělalo "něco špatného", ale k pochopení důsledků vlastního jednání a k postupnému přebírání odpovědnosti za své chování má opravdu velmi, velmi daleko. 

Nevhodné trestání devastuje zdravé sebevědomí dítěte, připravuje jej o elementární sebeúctu a vyvolává v něm pocity křivdy, které trvale zůstávají v jeho paměti a přispívají k rozvoji různých komplexů a jiných duševních onemocnění, s nimiž se pak potýká i v dospělosti.