Násilí jako „výchovný prostředek“?

Užívání tělesných trestů ve výchově je založeno na myšlence, že chování dítěte lze změnit pomocí síly. Řada výzkumů však prokázala, že v důsledku bití a výprasků se chování dětí "nezlepšuje", nýbrž zhoršuje. Sklony tělesně trestaného dítěte k nežádoucímu chování se nesnižují, nýbrž zvyšují. Jestliže je totiž dítě trestáno bitím, zvykne si vnímat násilí jako normální a žádoucí způsob, jak reagovat na výskyt problémů. Namísto trestu si dítě zaslouží pomoc a podporu rodičů při nápravě jeho chyb.

Tělesný trest vždy představuje násilí, bez ohledu na to, zda je míněn jako výchovný prostředek. Ať už si rodiče pro bití dítěte vymyslí jakékoliv důvody, úder vždy zůstane úderem, bez ohledu na to, zda je veden se sebelepším úmyslem. Předtím, než rodiče dítě udeří, musí překonat určité zábrany, které se ve větší či menší míře vytváří u naprosté většiny lidí. A právě "výchovný záměr" může být oním mechanismem, jímž lze tyto zábrany překonat a uvolnit stavidla agresivního jednání.

Podstatou tělesného trestu je úmyslné způsobení bolesti či fyzického nepohodlí za účelem dosažení změny v chování dítěte. Nezáleží na tom, zda se jedná o "výprask", "pohlavek" nebo třeba nucení dítěte k dlouhému setrvání v nepříjemné poloze, protože jakékoliv jednání, jímž je druhému způsobena bolest, musí být nutně násilné. V rodinách, kde jsou vůči dětem uplatňovány tělesné tresty, se násilí stává normálním, a takto je vnímáno i trestaným dítětem.
Namísto racionálního řešení problémů přicházejí ke slovu rány. A protože názory a postoje rodičů jsou pro dítě směrodatné, učí se od nich přijímat násilí jako "správný" a "žádoucí" prostředek k dosahování cílů. Tělesně trestané dítě si v rodině osvojí poznatek, že moc a autoritu je třeba prosazovat silou. Jeho chování je motivováno snahou vyhnout se trestu, nikoli snahou dosáhnout kladného ocenění a potvrzení svých kvalit ze strany rodičů.

Jindy je trest vnímán jako "cena", kterou dítě musí "zaplatit" za své chování, není-li toto chování v souladu s přáním rodičů. Dítě se naučí vyměňovat "něco za něco". Jeho "špatné" chování je špatné právě a jen proto, že po něm následuje trest. Jakmile však trest přijme, jeho předchozí chování se jakoby smaže. Dítě se nemusí "zatěžovat" přemýšlením o důsledcích svého jednání pro ostatní, neboť jeho pozornost je zaměřena na důsledky, které z tohoto jednání vyplývají pro něj samotné. Dostane-li dítě "výprask" za to, že vzalo mladšímu sourozenci hračku, nevede jej to k soucitu s mladším a slabším, nýbrž k sebelítosti. Místo toho, aby se vcítilo do mladšího sourozence, lituje spíše samo sebe, protože pociťuje fyzickou bolest.

Dítě, které je často trestáno, se postupně naučí vyhýbat trestu tím, že skrývá své chování či jeho důsledky. Stává se z něj - nikoli vlastní zásluhou - vypočítavý pokrytec, který se chová "hezky", jen když je v dosahu trestající osoby. Jakmile však získá pocit, že se trestající osoba o jeho chování nedozví, začne dělat ty nejhorší věci.

Poněkud mylná by však byla představa, že trestané dítě se chce vyhnout trestu vždy a za každou cenu. Ukládání trestů je totiž vždy spojováno s vyvoláváním pocitů viny. V takovém pojetí výchovy, které je založeno pouze na příkazech, zákazech, odměnách a trestech, tvoří vina a trest dvě stránky jedné a téže mince. Nelze je od sebe oddělit.
Jestliže je dítě často trestáno, zvykne si pohlížet na sebe jako na bytost nedokonalou, která se vlastně bez trestů neobejde. Výsledkem takové výchovy je, že dítě chce být potrestáno. Bez přijetí trestu se totiž nedokáže vyrovnat se svojí "vinou". Trest je sice nepříjemný, nicméně dítěti, které je vychováváno v pocitech viny, přesto přináší jistou úlevu. Proto musí alespoň čas od času "provést" něco, zač jej rodiče potrestají. To je první příklad opačného účinku trestu. Čím častěji je dítě trestáno, tím více "zlobí".
Někdy je to dokonce pouze (nebo téměř pouze) nevhodné chování, které přiměje rodiče k tomu, aby svého potomka vzali na vědomí. Dítě sice ví, že bude za své nevhodné chování potrestáno, a že trest bude nepříjemný, alespoň tímto způsobem však získá pozornost svých neustále zaneprázdněných rodičů. Svým "zlobením" upozorňuje rodiče na svoji existenci. To je druhý příklad opačného účinku trestu. Trestané dítě se chová nevhodně, aby na sebe upozornilo.

Mnozí rodiče argumentují tím, že oni sami byli v dětství také tělesně trestáni, a přesto z nich vyrostli normální lidé. Něco takového však o sobě nikdo nemůže tvrdit s jistotou. Ostatně i naprostá většina pacientů lůžkových oddělení psychiatrických léčeben je neochvějně přesvědčena o své normalitě. Tím, že rodiče při užívání tělesných trestů opakují chyby svých rodičů, se ve skutečnosti nezbavují odpovědnosti za své vlastní jednání.

Být rodičem je jistě velmi náročná role, která od svého nositele vyžaduje nesmírnou trpělivost. Stává se, že i klidný rodič občas selže a dítě udeří. V takovém případě si potřebuje užití násilí nějak rozumně odůvodnit, jinak by bylo narušeno jeho kladné sebepojetí jakožto "dobrého rodiče".
Avšak potřebu ospravedlnit své jednání pociťují i takoví rodiče, kteří své děti bijí často a zcela úmyslně. Aby sami sebe nemuseli zavrhnout jako násilníky, snaží se násilí páchané na dítěti ospravedlnit pseudovýchovnými důvody. Násilí silnějšího na slabším však zůstává násilím, ať už je zdůvodňováno jakkoliv a omlouváno čímkoliv.

Další články k tomuto tématu:

Tělesný trest jako neefektivní metoda výchovy
Jak se tělesné tresty podepíší na vývoji dítěte