Tělesný trest jako neefektivní metoda výchovy

Rodiče, kteří své děti trestají bitím, jsou obvykle přesvědčeni o vysoké účinnosti tělesných trestů. Domnívají se, že se jedná o zaručený způsob, jak přivést dítě k požadovanému chování. Vědecké výzkumy však prokazují, že tělesné tresty nemohou dlouhodobě změnit chování dětí. Místo toho jen zvyšují jejich agresivitu a ohrožují jejich duševní zdraví.

Výzkumu efektivity tělesných trestů se dlouhodobě věnuje řada odborníků, mezi nimi také Joan Durrantová a Ron Ensom z univerzity v kanadském Winnipegu. Po dvaceti letech zkoumání dané problematiky dospěli k závěru, že tělesné tresty nemají na vývoj dítěte žádný pozitivní dopad, zato však mají řadu negativních účinků. Tuto skutečnost již nezávisle na sobě potvrdilo několik desítek různých výzkumů, na něž tito autoři odkazují.

Dlouhodobé výzkumy mimo jiné potvrdily, že děti, které byly svými rodiči tělesně trestány, se postupně stávaly stále agresivnějšími, zatímco u dětí, vůči nimž žádné tělesné tresty uplatňovány nebyly, se tendence k agresivnímu jednání s rostoucím věkem naopak snižovala.
Dalším z důsledků tělesných trestů je zvýšení sklonu ke lhaní. Dítě, které je trestáno bitím, se naučí využívat lži jako obranného prostředku, s jehož pomocí se může trestu vyhnout.

V dospělosti se u jedinců, kteří byli v dětství tělesně trestáni, častěji vyskytují depresivní onemocnění a úzkostné poruchy, ale také závislosti různého druhu (alkoholismus, toxikománie). Také mají větší sklony k uplatňování násilí v partnerských vztazích.
Podle některých výzkumů mohou tělesné tresty negativně ovlivnit činnost určitých oblastí mozku, které jsou spojeny s regulací stresu a negativních emocí.

Pro rodiče, kteří své děti trestají bitím, je charakteristické to, že na své potomky a jejich chování často kladou přehnaně vysoké nároky. Dítě je takovými rodiči mnohdy trestáno za kdejakou maličkost, se kterou nejsou spokojeni. Obecně platí, že trestající rodiče vychovávají své děti k pouhému plnění příkazů či dodržování zákazů bez hlubšího porozumění jejich významu.

Je tělesný trest k něčemu dobrý?

Tělesný trest může mít pouze krátkodobý účinek. Fyzické násilí a s ním spojená bolest mohou dítě bezprostředně odradit od určitého chování, avšak nemohou mu v něm trvale zabránit. Jestliže je dítě za nežádoucí chování potrestáno, jeho pozornost se nezaměří na chování samotné, nýbrž na trest. Složité úvahy o správnosti či nesprávnosti vlastního chování nemají pro trestané dítě žádný praktický význam, protože jeho problém nijak neřeší. Jedinou jeho starostí je, jak se při dalším opakování téhož chování vyhnout trestu.

Děti, které jsou trestány, vyrůstají v atmosféře strachu a napětí. Neustále se musejí obávat, že na ně dopadne trestající rodičovská ruka. Učí se před rodiči skrývat své "nežádoucí" chování a žít v přetvářce. Když jsou však přece jen za něco potrestány, přináší jim trest určitý pocit úlevy. Jakkoliv je totiž trest nepříjemný, dítě zpravidla nepochybuje o tom, že jeho rodiče jednají "správně", když jej trestají.
Dítě nesnese pomyšlení, že jej jeho rodiče "nemají rádi", nebo že dělají "něco špatného". Když je rodiči obviňováno, cítí se provinile, protože názor jeho rodičů je pro něj závazný a směrodatný. Proto je potrestané dítě zpravidla přesvědčeno, že si trest "zasloužilo", a to právě v takové podobě, v jaké na něm byl vykonán. Rodiče, kteří své dítě trestají, se v něm snaží vyvolat pocit viny. A je to trest, který dítěti umožní se z této viny "vykoupit".

V důsledku tělesného trestání se dítě postupně naučí přijímat násilné jednání jako normální a žádoucí způsob řešení problémů. Tím se ovšem posilují jeho vrozené tendence k agresivnímu jednání, které se pak projevuje vůči vrstevníkům, později vůči partnerovi a nakonec i vůči vlastním dětem.
Zcela absurdní pak je, když rodiče bijí dítě za to, že se popralo s jiným dítětem. Svému potomkovi vyčítají násilné chování, sami se však na něm dopouštějí násilí, byť navenek maskovaného "výchovnými" záměry. Většího pokrytectví se dopouštějí snad už jen rodiče, kteří své dítě důtklivě varují před škodlivostí kouření, ale přitom drží v ruce zapálenou cigaretu, z níž každou chvíli vdechují dým...