V jakých rodinách vyrůstají šťastné děti

Rodiče často říkají, že jejich dítě je 'líné', 'zlobivé', 'nepořádné', 'tvrdohlavé', 'rozmazlené' nebo dokonce 'drzé'. A lámou si hlavu nad tím, jak by jej mohli změnit. Taková snaha je pochopitelně marná, neboť vychází z naprosto mylného předpokladu, že chování dítěte je dáno nějakou jeho osobní vlastností - tedy například 'zlobivostí', 'nepořádností' nebo 'rozmazleností'. Chcete-li chování svého dítěte změnit, nepřisuzujte jej nějakým předem vymyšleným vlastnostem dítěte, ale snažte se pochopit všechny okolnosti, které jej k určitému chování vedou.

Myslíte si, že Vaše dítě má v pokoji rozházené hračky proto, že je "nepořádné"? Nechce dělat domácí úkol proto, že je "líné"? Nebo s Vámi nesouhlasí proto, že je "drzé"? Pokud ano, zkuste si udělat takový malý experiment. Když se Vám nedaří dělat něco tak, jak byste chtěli, napište si na papír důvody Vašeho neúspěchu.
Dejme tomu, že jste v práci chybně vyplnili nějaký výkaz či formulář. Jak to zdůvodníte? Na svůj papír se zdůvodněním nejspíš napíšete něco jako: "Měla jsem moc práce." "Pospíchala jsem domů, protože mám nemocné dítě." "Musela jsem dnes zastupovat kolegyni, která nebyla v práci." Vždycky si najdete dost dobrých důvodů k vlastnímu ospravedlnění. A teď si představte, že někdo přijde, všechny tyto důvody na Vašem papíru škrtne, a místo nic napíše: "Je nedbalá, nezodpovědná, nesvědomitá!"

>Jak se asi budete cítit? Příjemné Vám to zřejmě nebude. A teď si zkuste představit, jak se musí cítit Vaše dítě, když od Vás slyší, že je 'líné', 'hloupé', 'paličaté' nebo 'rozmazlené'.

Samozřejmě nejde jen o to, že Vás někdo označí nelichotivým přívlastkem. To je jen první krok. Ale představte si, že by se Vás někdo na základě poznatku, že jste "nedbalá" či "nezodpovědná", snažil "převychovat". Třeba tím, že by Vám na nějakou dobu sebral Vaši oblíbenou hračku, dejme tomu mobilní telefon. Nebo byste museli celý víkend strávit doma, zatímco venku je tak hezky. Co myslíte, napravila by se tím Vaše "nedbalost" a "nesvědomitost"?

Už slyším, že dospělého člověka přece nelze srovnávat s dítětem. Jistěže v mnoha ohledech to platí, protože dítě nemá tolik zkušeností a některé jeho dovednosti dosud nejsou rozvinuty tak, jako u většiny dospělých lidí. Ale i dítě vnímá pocity křivdy a nespravedlivého hodnocení ze strany rodičů, na nichž mu tolik záleží, protože jsou pro něj nejdůležitějšími lidmi v jeho životě.

Přisuzujete-li dítěti na základě jeho chování určité vlastnosti, případně zdůvodňujete-li určité chování dítěte těmito vlastnostmi, zdaleka v něm nevyvoláte pouze pocity nepochopení či křivdy. Věc je mnohem složitější, protože dítě si buduje svůj vlastní obraz na základě informací, které o sobě odstává od svých rodičů. S naprostou samozřejmostí přijímá hodnocení a názory svých rodičů jako pravdivé a směrodatné.
Jestliže dítě opakovaně slyší, že je "zlobivé", "líné" či "hloupé", stává se z tohoto rodičovského hodnocení jeho vlastní sebehodnocení. Dítě si pak skutečně začne připadat takové, jak jej rodiče označují, a začíná se podle toho chovat. Dáváte dítěti najevo, že jej považujete za "líné"? Dobře. Nečekejte tedy od něj, že se bude snažit podat nějaký výraznější výkon! Jakákoliv snaha nemá smysl, protože ať udělá co udělá, nezbaví se nálepky, kterou jste na něj nalepili.

Jakmile založíme výchovu dítěte na přesvědčení, že jeho chování je projevem určitých vlastností, které mu přisuzujeme, a na tom, že tyto vlastnosti je třeba změnit, aby i v jeho chování nastaly žádoucí změny, nic dobrého z toho nevzejde. V rodině se bude zvyšovat napětí, blízkost a důvěra zmizí, vztahy se zhroutí.
Raději se tedy vzdejme představy, že cílem výchovy je změnit dítě, změnit jeho vlastnosti. Nehledě k tomu, že nikdy předem nevíme, které z jeho vlastností mu v životě pomohou a které jej budou v některých ohledech naopak omezovat.

Nejste-li spokojeni s tím, jak se Vaše dítě chová, nepřisuzujte mu kvůli tomu nějaké vlastnosti. Spíše přemýšlejte o příčinách jeho chování. Nesnažte se měnit dítě, ale vytvořit mu příznivé podmínky.

Aby Váš potomek mohl prožít šťastné a radostné dětství a zároveň se postupně připravovat na úlohu samostatně myslícího a jednajícího dospělého člověka, měl by vždy vědět, že to, co hodnotíte, posuzujete či odmítáte, není on sám, jeho povaha či vlastnosti, nýbrž nevhodné chování, které Vám z nějakého důvodu vadí. Dítě se naučí pracovat na svých chybách či nedostatcích a zdokonalovat své dovednosti, aniž by jeho kladné sebepojetí bylo zdevastováno.
Bude vyrůstat v prostředí, které jej přijímá se všemi jeho silnými i slabými stránkami. Nikdo není povinen být vždy a ve všem dokonalý, protože takový cíl je nedosažitelný. A stanovení nedosažitelného cíle bere člověku veškerou motivaci.
Přitom se však zároveň naučí, jak se svými slabými stránkami a nedostatky pracovat, aby jej co nejméně omezovaly. Veškeré chyby, jichž se naprostá většina lidí nevyhnutelně dopouští, nebude vnímat jako důvod ke svému zavržení, nýbrž jako informaci o tom, čemu je třeba věnovat více pozornosti a na čem je ještě třeba pracovat. Úkolem rodičů je dítěti poskytnout pomoc a podporu na této cestě, nikoliv se jej snažit za každou cenu "předělat" k obrazu svému, a tím v něm jen posilovat vzdor a potřebu vyjadřovat protest proti takovémuto zacházení.

Přečtěte si také: Jak vychovat z dítěte optimistu