Vlastní nebo nevlastní sourozenci?
Podle velmi rozšířené, avšak naprosto mylné představy, jsou vlastní sourozenci pouze ti, kteří mají společné oba dva rodiče. Avšak ve skutečnosti jsou vlastními sourozenci všichni, kteří mají společného alespoň jednoho z rodičů, ať již pouze matku, nebo jen otce. Nevlastními sourozenci se děti mohou stát pouze v případě sňatku, do něhož si manžel i manželka "přivedou" alespoň po jednom dítěti, které měli s předchozím partnerem. V takovém případě má každé z dětí jiného otce a zároveň i jinou matku, vyrůstají tedy jako nevlastní sourozenci.
Vztahy mezi sourozenci tvoří základní stavební kámen rodinné struktury. Sourozenecký vztah paří vůbec k nejdelším, do nichž člověk během svého života vstupuje, tedy alespoň za předpokladu, že v rodině nedojde k předčasnému úmrtí některého z dětí. V roli bratra nebo sestry totiž zpravidla vystupujeme mnohem déle, než v roli dítěte svých rodičů či v roli manželské.
Sourozenecké vztahy mají naprosto jedinečný význam v procesu rozvoje osobnosti dítěte a jeho sociálních a komunikačních dovedností. Právě mezi svými sourozenci získává dítě mnoho praktických zkušeností, které pak může využít v komunikaci a interakci se svými kamarády, spolužáky či dalšími vrstevníky. Samotní rodiče mu takové zkušenosti - při nejlepší vůli - poskytnout nemohou, protože už nejsou dětmi a jejich vztah k potomkovi je zcela specifický.
Je prokázáno, že u dětí, které vyrůstají se sourozenci, se méně často vyskytují úzkostné stresové poruchy, depresivní stavy či nadměrná agresivita vůči jiným dětem. Pro vztah mezi sourozenci je typické, že:
1. spolu tráví
velké množství času,
2. zpravidla jsou si
věkově blízcí,
3. vědí o sobě
téměř všechno, často se dostávají do důvěrných
situací,
4. vytváří se
mezi nimi silné citové pouto,
5. ale i jejich
vzájemné konflikty bývají prudší, než konflikty s ostatními
dětmi.
Nevlastní sourozenci
Vztahy mezi nevlastními sourozenci jsou poněkud odlišné od běžných sourozeneckých vztahů. Děti, které do nich vstupují, za sebou často mají velmi nepříjemné zkušenosti spojené s rozpadem původní rodiny či ztrátou jednoho z rodičů. Přizpůsobení novému prostředí a navázání nových vztahů pro ně představuje určitou zátěž.
V jedné a téže rodině se přitom mohou vyskytovat různé druhy sourozeneckých vztahů, jestliže má jeden z partnerů více než jedno dítě z předchozího manželství, případně pokud si manželé pořídí ještě nějakého dalšího potomka či potomky. Můžeme tak rozlišit hned tři druhy sourozeneckých vztahů:
1. vlastní sourozenci (tzv. full-siblings), kteří mají stejného otce i matku, tedy pocházejí ze stejného (prvního, předchozího) manželství,
2. vlastní sourozenci, kteří mají společného jen jednoho z rodičů (tzv. half-siblings), a to v případě, že jeden z jejich rodičů má ještě děti ve druhém či dalším manželství,
3. nevlastní sourozenci (tzv. step-siblings), kteří nemají ani jednoho společného rodiče.
Dejme tomu, že paní
Jana má z prvního manželství syna Petra a dceru Jitku. Pak se
provdá třeba za pana Jaroslava, který má ze svého prvního
manželství dceru Klárku. Nakonec se jim narodí společný
potomek, syn Lukáš. Jaké jsou pak vztahy mezi sourozenci v této
rodině?
Petr a Jitka jsou
"full-siblings", tedy vlastní sourozenci, kteří mají
oba rodiče společné. Pro Klárku jsou však "step-siblings",
protože mají jiného otce i matku. Nejmladší Lukáš je pro
všechny své sourozence "half-sibling", protože s
Klárkou má společného jen otce, kdežto s Petrem a Jitkou má jen
společnou matku. Pokud se však držíme pouze dvojice pojmů
vlastní - nevlastní, pak vztahy mezi sourozenci vypadají
takto: Petr a Klárka i Jitka a Klárka jsou nevlastní sourozenci,
protože nemají ani jednoho společného rodiče. Všichni ostatní
sourozenci jsou však vlastní, protože mají společného buď
jednoho rodiče, nebo oba. Vlastními sourozenci tedy jsou nejen Petr
a Jitka (mají společné oba rodiče), ale také Petr a Lukáš, stejně jako Jitka a Lukáš (mají společnou matku), a konečně i Lukáš a Klárka (mají společného otce).
Budování vztahů
Otázkou je, do jaké
míry se komplikovanější vztahy mezi různými sourozenci mohou,
nemohou, musí či nemusí promítnout do fungování rodiny.
Především záleží na přístupu obou rodičů
k vlastním i nevlastním dětem. Zatímco v některých doplněných
rodinách se vlastní sourozenci více sbližují, v jiných se mezi
nimi naopak posiluje rivalita. Určité problémy mohou nastat při
vytváření vztahů mezi nevlastními sourozenci z odlišného
kulturního prostředí či z
rodin, které měly silně
vyhraněný životní styl.
Obzvláště
bezohledně si počíná rodič, který dítě nutí, aby proti své
vůli přestoupilo k náboženskému vyznání nového partnera, čímž
může narušit nejen jeho vztah k nevlastnímu rodiči, ale i k
nevlastním sourozencům.
Každý takový
rodič by
si měl uvědomit, že je v první řadě rodičem a teprve ve druhé
řadě partnerem.
Rodiče v doplněných rodinách mívají tendenci více kontrolovat a usměrňovat své vlastní děti, k nímž jsou pevněji citově vázáni. Přístup rodičů k jednotlivým dětem je však do určité míry ovlivněn i sourozeneckými konstelacemi, které jsou dány pohlavím dětí a jejich pořadím podle věku. Například otec jedné či několika dcer může mít velkou radost z "vyženěného" syna, podobně jako matka několika synů může být nadšená z "vyvdané" dcery. Obzvláště v takovýchto případech se stává, že nevlastnímu dítěti nakonec věnuje více pozornosti, než vlastnímu.
Zejména tzv. poloviční sourozenci ("half-siblings") mají mnohdy tendenci vnímat přístup rodičů jako nespravedlivý. Domnívají se, že jeden či oba rodiče se k jejich polovičnímu sourozenci chovají lépe. Narození dalšího dítěte může - poněkud překvapivě - přispět k posílení vztahů mezi nevlastními sourozenci ("step-siblings") a vzájemně je sblížit. Jejich "half-sibling" se totiž stává předmětem žárlivosti či rivality v mnohem větší míře, než "step-sibling". Tyto pocity jsou ještě umocněny tím, že novorozenec pochopitelně vyžaduje více péče a pozornosti rodičů, než odrostlejší děti z předchozích manželství. S kým jiným si ostatně mají hrát a povídat, když rodiče stále jen přebalují miminko?
Pro upevnění vztahů mezi nevlastními či "polovičními" sourozenci je tedy především zapotřebí, aby rodiče:
- jednali se všemi dětmi v rodině spravedlivě a žádnému "nenadržovali", tedy nedávali příliš okázale najevo, že jej preferují,
- společně s dětmi vytvořili jasná a srozumitelná pravidla pro každodenní fungování rodiny (včetně "dělby práce"),
- nenutili své nevlastní děti, aby je za každou cenu přijaly za rodiče, zejména pokud druhý z biologických rodičů dosud žije,
- nenutili potomky k náhlým a zásadním změnám jejich každodenních návyků.
Rodiče, kteří se po krachu svého předchozího partnerského vztahu rozhodli, že svým dětem vytvoří nové rodinné prostředí, by tedy měli postupovat s nejvyšší možnou ohleduplností. Především na jejich přístupu totiž záleží, zda soužití s nevlastními či "polovičními" sourozenci přinese dětem více radosti než starostí.