Proč děti lžou

Lhaní je považováno za jeden z nejčastějších a zároveň nejzávažnějších dětských prohřešků, který u rodičů a jiných dospělých lidí vyvolává negativní pocity a reakce. Děti jsou za lhaní často trestány.
Jen málo rodičů je ochotno si připustit, že děti používají lež zpravidla jen jako nástroj sebeobrany. Za každou dětskou lží se skrývá nějaký vážný důvod.

Lhaní u dětí předškolního věku

Nejmenší děti lžou, protože nedovedou rozlišit výmysly od reality. Ostatně ze svého hlediska ani nemají proč mezi nimi rozlišovat. Jejich svět totiž ještě není "odkouzlený" jako svět starších dětí nebo dospělých, jejich sny a fantazie stále ještě patří do jejich "obyčejného" života.

Když nešikovné ručičky upustí vázu na podlahu, pro malé dítě není problém vymyslet si kočku, která vázu shodila. Koneckonců i dospělí lidé mají tendenci si přikrášlovat skutečnost tak, aby jim lépe vyhovovala. Rozdíl spočívá jen v tom, že děti mívají při takovém přikrášlování skutečnosti mnohem bujnější fantazii, a že jejich svérázný výklad skutečnosti někdy působí velmi roztomile.

Citliví rodiče dovedou vyjádřit své pocity způsobem, který dítě pochopí, a zároveň mu dát najevo, že lhaním se nic nespraví. Když dítě rozbije vázu a svede to na kočku, můžete mu třeba říci: "Jsem smutná, že moje oblíbená váza je rozbitá." A požádat kočku, aby s maminčinými věcmi příště zacházela opatrně.

Někteří rodiče však v podobných situacích nedovedou nic jiného, než násilně vtrhnout do dětského světa a křikem či hrozbami nutit dítě, aby se přiznalo. Takovým způsobem se dítě nestane ani rozumnějším, ani odpovědnějším. Jediné, co si odnese do života, bude pocit vlastní špatnosti a nedokonalosti.

Lhaní u dětí školního věku

Starší děti lžou, protože nechtějí zklamat své rodiče, případně nechtějí vyvolat jejich hněv. Pokud má dítě přísné rodiče, brzy pozná, že říkat pravdu se nevyplácí. Když se dítě přizná k něčemu, co se jeho rodičům nelíbí, sotva tím získá jejich uznání za svoji pravdomluvnost. Spíše v nich vzbudí negativní emoce, které pak dávají dítěti najevo křikem, výčitkami a trestáním. Takoví rodiče vlastně svoje dítě vychovávají k tomu, aby lhalo.

Rozumní rodiče dovedou ocenit, když s nimi dítě jedná upřímně. Dovedou mu říci: "Mrzí mě, co se stalo, ale jsem rád, že jsi mi řekl pravdu." Důležité je, aby dítě mohlo svým rodičům důvěřovat. Aby vědělo, že se rodičům může přiznat i ke špatnému chování, aniž by hned následoval jejich křik, nadávky, bití a přísné zákazy. Rodiče samozřejmě musí stanovit určité hranice, které dítě nesmí překračovat, ale zároveň by měli dát dítěti najevo, že i když tyto hranice překročí, neznamená to, že jej přestanou mít rádi.

Jindy se dítě uchýlí k "milosrdné lži", protože je mu rodičů líto. Každé dítě svým způsobem rodiče miluje a nechce, aby se kvůli němu trápili. Proto mnohé děti před svými rodiči zatajují to, co by v nich mohlo vzbudit starosti či obavy.

Často se tak chovají děti rodičů, kteří na svoje potomky kladou přehnaně vysoké nároky. Někteří rodiče vyžadují, aby jejich dítě bylo naprosto dokonalé, aby ve všem vynikalo a dosahovalo jen těch nejlepších výsledků, mnohdy bez ohledu na reálné možnosti dítěte. Co jiného než "milosrdná lež" pak zbývá dítěti, které nechce své náročné rodiče zklamat.

Jestliže dítě tají své špatné známky ve škole nebo vyloženě "podvádí", měli by se jeho rodiče zamyslet nad tím, zda mu ve své rodičovské samolibosti nenasadili laťku příliš vysoko. Není sporu o tom, že jedním z úkolů rodičů je povzbuzovat a motivovat své dítě k rozvoji jeho schopností a dovedností, avšak svým přístupem by v dítěti nikdy neměli vyvolávat dojem, že ho budou přijímat jen tehdy, když splní všechna jejich očekávání. Takové dítě totiž žije v neustálém strachu, že svým sebemenším selháním přijde o náklonnost svých rodičů, ba dokonce že jimi bude nadobro odvrženo.

Každý rodič, který někdy zjistí, že mu dítě zalhalo, by si tedy měl v první řadě položit otázku "Proč? Co ho k tomu vedlo?" A snažit se na ni sám sobě co nejupřímněji odpovědět.