Normální děti dělají hluk

Často se stává, že chování dítěte neodpovídá ideálním představám rodičů. Mnozí rodiče mají pocit, že jejich dítě je nepozorné, nerozumné, žárlivé, závistivé, kruté, hrubé, nevděčné, nezdvořilé a především příliš hlučné. Přitom se však jedná o naprosto normální charakteristiky osobnosti na určitém stupni vývoje.

Každé zdravé a normální dítě alespoň čas od času pláče, křičí, stěžuje si či protestuje. Hraje si, běhá, raduje se, rozčiluje se, bojuje a přitom všem dělá hluk. Zkrátka nedovede být potichu, ať se to jeho rodičům líbí nebo ne. Mylná je představa, že dítě by mělo být za všech okolností schopno potlačit své emoce, bez přerušování a bez ptaní poslouchat své rodiče, potichu si hrát a nevyrušovat. Takové požadavky jsou v rozporu s přirozeností dítěte.

Je naprosto normální, když si dítě při jídle nebo při malování ušpiní oblečení. Stejně tak je normální, když při prozkoumávání svého okolí občas rozbije nějakou věc. Když se dítěti něco nedaří, začne křičet. A to je dobře, protože všichni kolem něj by měli vědět, že s něčím není spokojené. Kdyby dítě nebylo bezprostřední, už by tonebylo dítě, ale "zmenšený dospělý". Mnohým rodičům vadí právě to, že jejich dítě se chová jako dítě. Jak jinak by se ale mělo chovat?

Většina rodičů se snaží potlačovat příliš hlasité projevy svých potomků tím, že je okřikuje. Avšak není nic absurdnějšího, než když dospělý člověk od dítěte vyžaduje, aby se chovalo tiše, a přitom na něj sám křičí: "Neřvi! Buď už zticha!" Dělá tedy pravý opak toho, co on sám od dítěte vyžaduje! Co si má dítě v takovém případě myslet? Na jednu stranu mu rodiče dávají najevo, že jim vadí hluk. Na druhou stranu však sami hluk způsobují. Dítě nechápe, proč by nemělo křičet, když se jeho rodiče chovají stejně.

Jestliže máte pocit, že Vaše dítě se chová příliš hlučně, snažte se jej utišit tím že mu budete věnovat více pozornosti. Dětská pozornost se snadno přenáší z jednoho podnětu na druhý, a tak nebývá obtížné něčím dítě zaujmout. To však neplatí v případě, že dítě pláče nebo křičí proto, že má nějaký problém. Tehdy je třeba zjistit příčinu problému a pomoci dítěti s jeho řešením.

Pokud chcete vyřešit problém, s nímž se dítě právě potýká, musíte mu nejprve dodat potřebný pocit jistoty a bezpečí. Dítě obejměte a mluvte na něj klidně. Dříve či později se ve Vašem náručí utiší. Jakmile se uklidní, dejte mu možnost, aby hovořilo o tom, co jej trápí. Nakonec společně hledejte přijatelné řešení.

Pro většinu rodičů nastává největší problém tehdy, když se jejich dítě chová hlučně na veřejnosti. Zatímco doma by je křik nebo pláč dítěte tolik nevzrušovaly, venku mají pocit, že se na ně upírají oči kolemjdoucích, a že před cizími lidmi musí nějak ukázat, že mají své dítě pod kontrolou a dovedou usměrnit jeho chování. K okřikování dítěte proto často dochází například v obchodě ve frontě u pokladny, na zastávce autobusu a podobně. Rodiče se na dítě zlobí, že jim "dělá ostudu", málokdy si však položí otázku: "Vysvětlil/-a jsem někdy svému dítěti, že na určitých místech je třeba být potichu?" Dítě totiž "samo od sebe" neví, že by svým hlučným chováním mohlo někoho obtěžovat. A zároveň nechápe, proč se na něj rodiče zlobí.

Nejde o to, aby rodiče nechali dítě "řádit" mezi regály v supermarketu, brát do rukou zboží, které se dítěti líbí, nebo křičet na ostatní nakupující. Pokud však od něj očekávají určité chování, měli by mu v klidu a bez rozčilování vysvětlit určitá pravidla, která je třeba v obchodě dodržovat. Pro dítě je totiž ze všeho nejhorší, když je okřikováno nebo trestáno, aniž by předem vědělo, jaké chování od něj rodiče očekávají.

Pokud se setkáte s nevhodnými reakcemi okolí na chování Vašeho dítěte, zůstaňte pokud možno klidní. Někteří lidé, zvláště starší, cítí potřebu se neustále vyjadřovat ke všemu, co kolem sebe vidí a slyší. Obzvláště různí zakomplexovaní jedinci rádi "rýpou" do ostatních, přičemž dítě je pro ně velmi snadným terčem.

Pokud nějaká cizí osoba nahlas kritizuje chování Vašeho dítěte, měli byste sice zachovat klid a zůstat zdvořilí, zároveň byste však měli dát dostatečně důrazně najevo, že sekýrování Vašeho dítěte ze strany cizího člověka je pro Vás nepřijatelné. Klidný a upřený pohled provázený větou: "Prosím Vás, nechte toho" by měl každého samozvaného mravokárce a šťourala dostatečně odradit.