„Kolikrát ti to mám říkat?“

"Všechno musím stokrát opakovat," stěžují si často rodiče, kteří mají pocit, že jejich dítě je vůbec neposlouchá. Neuvědomují si, že dítě uvažuje jinak než dospělý, a že jeho vnímání se poněkud odlišuje od vnímání dospělého člověka. Rodiče, kterým připadá, že mluvit s dítětem je jako "hrách na stěnu házet", vlastně jen svalují na dítě odpovědnost za nedostatky ve svém vlastním způsobu komunikace.

Nedostatek zrakového kontaktu

Jednou z nejčastějších chyb, kterou se rodiče při komunikaci s dítětem dopouštějí, je chybějící zrakový kontakt. Malé dítě je schopno zaměřit pozornost pouze na jednu činnost. Jestliže si například právě staví tunel ze židlí nebo věž z kostek, těžko může vnímat hlas dospělého člověka, který stojí za ním nebo nad ním. Chcete-li mít jistotu, že Vás dítě vnímá, musíte se mu dívat do očí. Navázání zrakového kontaktu je nejspolehlivější způsob, jak se ujistit, že Vás dítě právě vnímá. Menší dítě můžete také vzít za ruku (pokud možno něžně!), větší můžete požádat, aby Vám zopakovalo, co jste mu řekli.

Hromadění požadavků

Z hlediska dospělého člověka je sdělení, které se skládá z několika pokynů, stejně srozumitelné, jako sdělení obsahující jediný pokyn. Co má ale dělat dítě, které od rodičů uslyší: "Zuj si boty, umyj si ruce a jdi ke stolu"? V nejlepším případě splní první část úkolu. Malému dítěti je třeba dávat jednotlivé pokyny postupně. Nejprve musíte počkat, až se zuje, a teprve potom ho můžete poslat do koupelny, aby si umylo ruce. Když je bude mít čisté, můžete mu teprve říci, aby šlo ke stolu. V opačném případě je velmi pravděpodobné, že dítě ve změti Vašich komplikovaných pokynů ztratí orientaci, případně je neprovede ve stanoveném pořadí (například si umyje ruce, ale pak si je zase ušpiní při zouvání bot). Používání slov "nejdřív" a "potom" Vám moc nepomůže.

Nepřímé pokyny a řečnické otázky

Malé děti berou všechno doslova. Jejich způsob myšlení jim neumožňuje "rozšifrovat" pokyn, který se skrývá v řečnické otázce či podobném nepřímém sdělení. Když rodiče používají řečnické otázky typu "Budeš se ještě dlouho válet na zemi?" nebo "Líbí se ti, že máš ulepené ruce?", tak od dítěte očekávají, že se "zamyslí" nad svým chováním a udělá přesně to, co od něj očekávají - tedy například zvedne se z podlahy nebo si půjde umýt ruce. Dítě však slyší otázku, nikoli pokyn. Pokud od dítěte vyžadujete, aby něco udělalo, řekněte mu to přímo a na rovinu.

Komplikované vyjadřování

Ve snaze přimět dítě k žádoucímu chování jsou někteří rodiče schopni sestavovat proslovy, za které by se nemusel stydět ani parlamentní řečník. Jako by zapomínali, že jejich projev je určen tříletému nebo čtyřletému dítěti. "Míšo, kolikrát ti ještě mám říkat, abys neskákal ze židle na pohovku! To už jsi zapomněl, jak sis posledně rozbil obočí a museli jsme jet taxíkem na pohotovost, kde ti to museli sešívat? Víš, jaký jsem tenkrát měla strach, že sis mohl vyrazit oko? Já už bych něco takového nechtěla nikdy zažít!" A chudáček Míša se v tom vodopádu slov ztrácí tak dokonale, že vůbec neví, o čem je řeč.

Křik

Mnozí rodiče se snaží zdůraznit váhu svých slov křikem. Ten může být z krátkodobého hlediska zdánlivě účinný, protože dítě je z něj natolik vystresováno, že přestane dělat to, čím se právě zabývá, aby mohlo mobilizovat své obranné mechanismy. Tváří se, že rodiče poslouchá, a že všemu rozumí, jen aby už přestali křičet. Obsah jejich sdělení však nevnímá, protože strach a úzkost snižují jeho schopnost uvažovat o významu slov.

Očekávání okamžité reakce

Malé dítě nevnímá sdělení tak rychle, jako dospělý člověk. Potřebuje nejméně několik sekund na to, aby si přijaté sdělení zpracovalo. Navíc schopnost rychle přenést pozornost od jedné činnosti k druhé se vytváří až ve věku okolo 6 - 7 let. Avšak od menšího dítě nelze očekávat, že okamžitě přenese pozornost od toho, co je pro něj zajímavé (například od hraní) k tomu, co je důležité pro Vás (například aby se dítě zvedlo a šlo se najíst). Dejte dítěti čas, aby mohlo splnit Vaše přání. Když spolu jdete sáňkovat a už musíte jít domů, řekněte mu: "Svezeme se ještě dvakrát, a pak už musíme domů." Nechtějte po něm, aby hned všeho nechalo a okamžitě splnilo Váš příkaz.

Neustálé opakování pokynů

Když budete dítěti pokaždé připomínat, co má dělat, nakonec se bez Vašich pokynů neobejde. Udělá jen to, co mu řeknete. Budete-li dítěti například pokaždé říkat, že si má před jídlem umýt ruce, ale jednou na to výjimečně zapomenete, dítě si ruce neumyje. Bude si myslet, že tentokrát si ruce mýt nemusí, protože k tomu od Vás nedostalo pokyn. Neustálé opakování příkazů tedy nakonec může mít právě opačný výsledek.

Negativní formulace pokynů

Rodiče často formulují své pokyny formou zákazu. Každý zákaz však svádí dítě k tomu, aby jej porušilo. Snažte se tedy vyhýbat takovým příkazům, které jsou vyjádřeny negativně. Místo "Nebouchej dveřmi!" můžete dítě požádat, aby zavřelo dveře potichu. Když jej chcete naučit, aby zavíralo potichu, můžete jej motivovat pomocí hry "zavři dveře tak, aby to nikdo neslyšel". Můžete mu třeba vyprávět pohádku o mrzuté kočce, která celý den spí a moc se rozzlobí, když ji někdo vzbudí. Pak Vám může předvést, jak by zavřelo dveře, aby "nevzbudilo kočku".

Neustálé okřikování

Někteří rodiče mají pocit, že musí dítě neustále upozorňovat na nebezpeční, která číhají všude kolem. To je do určité míry oprávněné, ale když dítě pořád jen slyší: "Pozor, nešlápni do bláta!", "Nechoď tam, je tam pes!" nebo "Stůj, tady to klouže!", přestane Vaše varování brzy vnímat, protože z vlastní zkušenosti zjistí, že se mu nakonec nikdy nic nestane. A když se pak samo dostane do nebezpečné situace, nebude si v ní bez Vás umět poradit. Pokud jej chcete ochránit před nebezpečím, nezakazujte mu všechny potenciálně nebezpečné činnosti, ale naučte ho při nich opatrnému a bezpečnému chování.

Nedostatek zpětné vazby

Kdykoliv si nejste jisti, zda dítě pochopilo, co má udělat a co od něj očekáváte, nechte jej, aby Vám to vlastními slovy vysvětlilo. Když se dítěte zeptáte, jestli Vás slyšelo a jestli Vám rozumělo, většinou Vám odpoví, že ano. Bez ohledu na to, zda je to pravda. Ale skutečnou jistotu, zda dítě opravdu ví, co od něj požadujete, získáte až v praxi, tedy až když nastane situace, v níž se dítě má zachovat očekávaným způsobem. Nezlobte se na něj, když se zachová jinak. Místo toho přemýšlejte o tom, zda jste se při komunikaci s dítětem nedopustili některé z výše popsaných chyb. Ne proto, abyste si mohli vyčítat, že jste "špatní" rodiče, ale proto, abyste mohli přemýšlet, co bude příště zapotřebí udělat trochu jinak.