Je vždy správné trvat na tom, aby se dítě omlouvalo?

Dospělí lidé se často omlouvají, pokud mají pocit, že udělali něco špatného. Omluva je považována za projev slušného chování. Když o někom řekneme, že "se ani neomluvil", dáváme tím najevo, že chování dotyčného je obzvláště morálně zavrženíhodné. Omluva má rituální charakter. Mnohdy je však pronášena pouze jako formalita. Někomu jste - třeba jen neradi - něco udělali, tak se omluvíte a jdete dál, jako by se nic nestalo.
Je snadné se někomu omluvit. Můžete to udělat třeba desetkrát za pět minut a nic Vás to nestojí. Přemýšlet o tom, co se stalo špatně, proč se to stalo, jak se s tím druhý člověk vyrovná, co bychom mohli udělat, aby se to příště nestalo - to už je mnohem obtížnější a většina lidí se takovými myšlenkami nezdržuje. Vždyť už se přece omluvili, tak co bychom od nich ještě chtěli!

A jak je to u dětí? Měli bychom své dítě naučit omlouvat se? A musíme na omluvě trvat i v případě, že jí dítě odmítá pronést, ať už mu v tom brání stud, nebo třeba pocit křivdy? Především je třeba si ujasnit, co od dítěte očekáváme - chceme po něm, aby vykonalo "předepsaný společenský rituál", nebo nám záleží na tom, aby si uvědomilo, že určitým chováním může druhému ublížit, ohrozit jej, dotknout se jeho citů nebo ho jinak poškodit?

Asi málokterý rodič si přeje, aby se z jeho dítěte stal vypočítavý pokrytec, který stále dokola opakuje "Promiň, já už to víckrát neudělám," aniž by při tom ve svém nitru pocítil jakoukoliv lítost nad tím, co se stalo. Ale ruku na srdce - není právě taková omluva tím, co od dítěte mnohdy vyžadujeme? Dítě zpočátku překonává svůj ostych či pocit hrdosti, ale časem se naučí odříkávat omluvu jako nějakou mantru.

Rodiče nebo pedagogové, kteří za každou cenu trvají na pronesení formální omluvy, jsou mnohdy připraveni dítě potrestat nejen za samotný "prohřešek", ale i za to, že se neomluvilo. A dítě se raději neupřímně omluví, než aby riskovalo další a přísnější trest. Ostatně většina dospělých by na jeho místě jednala stejně. Co se však takové dítě naučí? Že pronesením omluvy lze napravit vlastní jednání - ať už jsou jeho důsledky jakékoliv.

Ale už dost. Je snadné mluvit o tom, co děláme špatně. Pojďme se raději zamyslet nad tím, jak dítě učit (nebo neučit) omlouvat se.

Dítě se učí příkladem a zkušeností

Hlavní zdroj učení představuje pro dítě zaprvé příklad rodičů a zadruhé jeho vlastní zkušenosti. To znamená, že pokud dítě pozoruje, jak se jeho rodiče neustále někomu omlouvají, naučí se omlouvat také. Když se například jeho maminka omluví pánovi, kterému v přeplněné tramvaji omylem šlápla na nohu, dítě se dozví, že v této situaci je namístě pronést krátkou omluvu. Pán se usměje a řekne, že to je v pořádku. Dítě nepotřebuje nějaké podrobnější vysvětlování, protože situace je jasná.
S omluvami se však může setkat i v mnohem složitějších situacích. Třeba když se tatínek přestane ovládat a zakřičí na maminku, že tento týden utratila moc peněz, nebo že zapomněla vyzvednout z čistírny jeho oblíbené sako. Za chvíli tatínek vychladne a začne se omlouvat. Přesto však v maminčině tváři zůstává náznak smutku. Dítě pochopí, že tatínek byl na maminku hrubý, a že se snažil svoji hrubost "napravit". Pokud se však rodiče střídavě hádají a omlouvají, dítě přijde na to, že omluva už tak nějak "patří k věci". Stává se z ní formalita.

Nestyďte se omluvit dítěti

Svým dětem se rodiče tak často neomlouvají, i když cítí, že se k nim nezachovali dobře. Jako kdyby na omluvě dospělého dítěti bylo něco špatného a pro dospělého člověka zahanbujícího. A přitom i malé děti jsou velmi citlivé na křivdy všeho druhu a ze všeho nejvíce je zasáhne, když se k nim rodiče nebo jiní dospělí chovají nespravedlivě.
Pokud si však rodiče sebekriticky přiznají, že se na dítěti dopustili nějaké nespravedlnosti, a vyvodí z toho důsledek v podobě omluvy, poskytnou tím svému dítěti důležitou zkušenost. Teprve tehdy, když se některý z rodičů omluví jemu samotnému, si dítě uvědomí, jak je omluva důležitá. A samo od sebe, bez jakéhokoliv vnějšího donucení, se začne omlouvat, jakmile se bude cítit provinile. Jinak řečeno, dítě se nejprve musí naučit omluvu přijímat. To se však nemůže naučit od někoho, kdo je mu rovný, třeba od kamaráda nebo spolužáka. Může se to naučit jen od někoho, kdo by se mu vlastně ani omlouvat nemusel, kdyby sám nechtěl.

Jak velké dítě by se mělo "umět omluvit"?

Další otázkou je, v jakém věku by se dítě mělo učit omlouvat. Někteří rodiče od svých dětí vyžadují pronášení omluv již ve věku, kdy dítě sotva začalo mluvit. Můžeme však očekávat, že omluva tříletého dítěte, které jinému dítěti na písečku omylem rozšláplo bábovičku, bude jiná než jen formální? Asi sotva. V tomto věku je však důležité, aby dítě mělo příklad hodný následování. Jestliže se vždy omluvíte každému, komu v přítomnosti dítěte - byť neradi - nějak ublížíte, je pravděpodobné, že dítě začne Vaše chování napodobovat. A říkejte raději "promiňte" než "pardon", protože pro dítě je to cizí slovo, kterému nerozumí. Navíc cizí slovo, které vždy zní více formálně a méně upřímně, než výraz pronesený v mateřštině (ostatně všimli jste si, že například vulgární slova pronášíme s mnohem menším studem, když je říkáme v cizím jazyce?).
Pokud má dítě "dobrý příklad" ze strany rodičů, začne se spontánně omlouvat ve věku okolo 3 - 4 let. Vysvětlení ze strany rodičů by mělo následovat v případě, že se předškolák neomluví v situaci, kdy by omluva byla namístě. "Vysvětlit" však neznamená "vyčítat". Dítě by se nemělo cítit, že je k omluvě nuceno. Výsledkem by byla jen falešná omluva bez upřímné lítosti, která by jeho charakter spíše narušila než upevnila.