Jaká matka, taková dcera?

Vztah mezi matkou a dcerou patří k nejtěsnějším a nejdůvěrnějším vztahům, které se v rodinách vytváří. Výchovné působení matky má zásadní vliv na to, jaký vztah dívka zaujme vůči sobě samé i okolnímu světu a jak vysoká či nízká bude míra jejího sebevědomí či samostatnosti. Žena, která vychovává dceru, zároveň vychovává i budoucí manželku a matku. Přestože ne každá dívka nakonec vstoupí do manželství či bude vychovávat vlastní děti, právě příprava na tyto dvě role tvoří podstatnou část její výchovy.

Vztah k mamince je prvním mezilidským vztahem, do něhož děvčátko vstupuje. Vytváří se již před narozením, zejména pokud nastávající maminka už zná pohlaví dítěte. Určitá očekávání se s dítětem spojují již předtím, než přijde na svět. Díky ultrazvuku má dnes většina rodičů již od čtvrtého měsíce těhotenství celkem jasnou představu o tom, zda se jim narodí syn či dcera, i když ani ultrasonografické vyšetření nemusí být v tomto ohledu na 100% spolehlivé, jak by mohli potvrdit rodiče, kteří na základě sdělení lékaře čekali holčičku, ale nakonec se k jejich překvapení narodil chlapeček (opačný případ bývá méně častý). Některé nastávající maminky dokonce tvrdí, že pohlaví svého děťátka "cítí".

Také v prvních měsících po narození jsou maminky s dětmi spojeny pevným poutem. Přibližně do jednoho roku života dítě nerozlišuje mezi svým tělem a tělem matky, nýbrž spolu tvoří jeden celek. Teprve během dalšího vývoje si dítě uvědomuje svoji vlastní odlišnost, přesto však je pro něj maminka většinou stále tím nejdůležitějším člověkem.

Vliv rodičů na osobnost dítěte

Jak prokázalo již několik výzkumů, většina mužů i žen si v dospělosti vybírá takovou partnerku či partnera, který má podobné vlastnosti, jaké měla jejich matka. U dívek se však tento matčin vliv neprojevuje tak přímočaře, jako u chlapců. Muž si snadno najde partnerku, která mu v něčem připomíná jeho matku, ale žena si těžko najde muže, který má stejné vlastnosti, jaké měla její matka. Na to jsou ženy a muži příliš odlišní. Přesto však vlastnosti matky nezůstávají bez vlivu na výběr budoucího partnera. Přístup matky má totiž zásadní vliv na vývoj dceřiny sexuality v nejširším slova smyslu, jak prokázaly výzkumy Marie Lion-Julin, francouzské lékařky v oboru psychiatrie.

Samozřejmě, že během dětství a dospívání se matčina sexualita přenáší na dceru spíše nepřímo, skrytě a podvědomě. Nejde o to, že by snad dítě sledovalo svoji matku při jejích sexuálních aktivitách, jenže sexualita se zdaleka neomezuje na samotný akt pohlavního styku. Již v dětství si dcera všímá způsobu, jímž její maminka komunikuje s muži, ať už s tatínkem, dalšími mužskými příbuznými či s jakýmkoliv jinými osobami mužského pohlaví mimo rodinu. Děti jsou vysoce citlivé, a proto i malá dívka záhy pozná, že při hovoru s mužem maminka používá trochu jiné komunikační prostředky, než když mluví s jinou ženou.

Rozhodně neplatí, že rodič pro dítě představuje jakousi "bezpohlavní bytost". Matka je prvním příkladem a vzorem ženy, stejně jako otec je prvním příkladem a vzorem muže. Sexualita dívky a nastávající ženy se vytváří pod vlivem obou rodičů, s maminkou se však může více identifikovat v rovině tělesné, zatímco s tatínkem v rovině citové.

Díky výchovnému působení něžného, milujícího a vždy ochraňujícího otce se v dívce postupně rozvíjejí "ženské vlastnosti". Říká se, že otec je "prvním ctitelem" svojí dcery, i když jeho láska nemá vyloženě sexuální charakter (tedy samozřejmě s výjimkou otců-zvrhlíků, kteří se svými dcerami páchají incest). Avšak i většina dívek, které vyrůstaly bez otců, nakonec dovedla navazovat vztahy s muži. To, co může narušit dívčinu schopnost navazovat v dospělosti kvalitní partnerské vztahy, tedy není nepřítomnost otce v rodině či nedostatek jeho lásky. První a hlavní příčinou podobných obtíží je nevhodný přístup matky. Jak je to možné?

Jak může matka dceři ublížit

Vývoj lidské sexuality zdaleka nezačíná až v období dospívání. Již ve věku okolo dvou až tří let dítě poznává, že muži i ženy se vůči osobám stejného pohlaví chovají jinak, než k osobám téhož pohlaví. Je pravdou, že v posledních několika desetiletích se už tak pečlivě nedodržují všechna pravidla společenského chování, zejména ta, která se týkají dávání přednosti. Avšak většinu základních rozdílů v komunikaci mezi muži a ženami se zatím nikomu nepodařilo "zrušit". Jak už bylo řečeno výše, i malé dítě si těchto rozdílů všímá.

Kromě toho se ve stejném věku podrobněji seznamuje se svým tělem. Každé dítě dříve či později "objeví", že součástí jeho těla jsou i pohlavní orgány, a dříve či později také zjistí, že když se těchto částí těla dotýká, může si navodit příjemné pocity. To je naprosto normální a přirozené. Stejně tak je normální a přirozené, že malé dítě zatím ještě neví, že dráždění pohlavních orgánů je činnost intimní, kterou je třeba vykonávat v soukromí. V tomto okamžiku vstupuje na scénu matka, která si dříve či později všimne zájmu svého dítěte o intimní části vlastního těla. Její reakce má pro další vývoj dítěte zásadní význam.

Mnozí rodiče nevědí, jak mají správně reagovat, když zjistí, že jejich dítě už objevilo výše zmíněný zdroj příjemných pocitů. Někteří z nich se domnívají, že zájem dítěte o vlastní genitálie je jaksi "nepatřičný" a dávají to najevo tím nejnevhodnějším způsobem - okřikováním dítěte, jeho zahanbováním, nebo dokonce trestáním. Výsledkem je, že dítě - které je při vytváření svých názorů a postojů zcela závislé na rodičích - začne vnímat své tělo a svoje přirozené potřeby silně negativně. U dívky je tento pocit zpravidla silnější než u chlapce, navíc rodiče dívek bývají v tomto ohledu přísnější, protože dívčina či ženina "ctnost" byla po celá dlouhá staletí spojována s její tělesností, což z našeho myšlení dosud ještě plně nevymizelo.
Do podvědomí okřiknuté dívky se silně vtiskne představa, že není správné přijímat příjemné pocty, které jí její tělo nabízí. Samozřejmě, že nově objeveného zdroje příjemných pocitů se jen tak nevzdá, naučí se jej však využívat tajně a hlavně s pocitem viny za to, že dělá něco "špatného".
Dítě by samozřejmě od určitého věku mělo vědět, že určité věci se dělají pouze v soukromí, i když samy o sobě nejsou "špatné" nebo "závadné". Problém je v tom, že řada rodičů nemá čas a trpělivost dítěti v klidu vysvětlit, že sice není nic špatného na tom, když se svých pohlavních orgánů dotýká, ale mělo by při tom být o samotě, protože jeho pohlavní orgány patří jen jemu. Pouhé okřiknutí dítěte jim dá méně práce a zabere méně času, jeho následky si však dítě může nést po celý zbytek života.

Jsou však i jiné způsoby, jimiž může matka předem zdevastovat sexuální život své dcery. Některé ženy mají s intimními vztahy špatné zkušenosti. V životě se setkaly pouze s muži, kteří je využívali a poté odhodili jako nepotřebnou věc. Nebo jen měly smůlu na partnera, který je z nějakého důvodu nedokázal uspokojit. Některé ženy zkrátka nikdy necítily potěšení z párových sexuálních aktivit a tento postoj se - byť jen nepřímo - přenáší i na jejich dcery.
Nejde jen o to, že by matka před svojí dospívající dcerou vykreslila všechny muže jako nestvůry, kterým jde jen o to, jak by dívku připravili o "to nejcennější" a pak ji odložili jako hračku, která je už nebaví. Taková zklamaná a životem zhrzená matka totiž podvědomě nesnese pomyšlení, že její dcera by vůbec někdy mohla být v partnerském vztahu šťastná, když ona sama nikdy šťastná nebyla. A jelikož "dobří" rodiče se snaží chránit své děti před opakováním svých vlastních "chyb", dělá taková matka všechno pro to, aby se její předpověď splnila. Výsledkem její výchovy je nakonec to, že dcera bude po zbytek svého života vnímat milostné vztahy jako něco "špatného", co jí může zničit život. Tedy alespoň pokud jednou nepotká mimořádně citlivého a ohleduplného muže, který jí svým přístupem pomůže tento matkou vštípený postoj překonat.

Nezávislost a ženskost

Aby se dívka mohla stát ženou, musí získat určitou nezávislost na názorech a postojích své matky. Aby mohla získat potřebné sebevědomí, musí budovat svoji vlastní individualitu. K tomu dochází v období dospívání, kdy vztah mezi matkou a dcerou prochází nejednou "zatěžkávací zkouškou".

Mnoho matek - ale i otců - dospívajících dcer se potí hrůzou při představě, že jejich "andílek" skončí v náručí nějakého zlého chlapce, který jejich dceru "zkazí". Bojí se, že jejich dcera zažije velké zklamání, nebo že se - nedej Bože! - stane svobodnou matkou. Samozřejmě, že dospívající dívce nikdo na světě nezaručí, že její první chlapec bude "tím pravým". Před "zlomeným srdcem" ji neochrání ani starostlivý otec, ani přísná máti. Avšak kdo se bojí zklamání a chce se mu za každou cenu vyhnout, nikdy v životě nedosáhne ani štěstí, radosti a úspěchu.

Kdyby měla dospívající dívka či mladá žena myslet jen na to, že její vztah se dříve či později stejně rozpadne, nemohla by nikdy začít chodit s chlapcem. Kdo nic nedělá, nic nepokazí. Ale také nic neprožije a nezíská vlastní zkušenost. Čím více strachu, tím méně nezávislosti. I když se dívka se svým prvním (nebo i druhým a třetím) chlapcem rozejde, dříve či později pozná "toho pravého" a tím okamžikem všechny její dosavadní pochybnosti a zklamání pominou a upadnou do hlubin zapomnění. Každá dívka, která chce milovat a být milována, musí touto zkušeností projít. Ať se rodiče snaží sebevíce, tuto zkušenost prostě nemohou udělat "za ní".

Maminka i tatínek mohou dospívající dceru "vybavit" radami do života, záleží však nakonec jen na ní, do jaké míry jí tyto dobře míněné rady poslouží. Jestliže je dívka svými rodiči vychovávána jako klášternice, která vnímá své přirozené touhy, pocity a potřeby jako "hříšné" a ve všech chlapcích vidí jen "svůdníky", její citový vývoj ustrne na úrovni zakřiknutého dítěte, které bylo zesměšněno, zahanbeno nebo potrestáno za to, že si "dovolilo" navodit si příjemné pocity dotýkáním vlastních pohlavních orgánů. Chlapce a muže kolem sebe bude taková dívka či žena vnímat pouze jako zpustlíky, kteří od poctivého děvčete chtějí "jen to jedno". Navázání kvalitního citového vztahu s milujícím a respektujícím partnerem se pro ni stane nepřekonatelným problémem. Možná, že svoji životní realizaci najde v budování kariéry a v hromadění peněz či poct, její život však bude ochuzen o citovou a vztahovou stránku, která teprve dělá člověka člověkem.

(Zpracováno podle Lion-Julin, Marie: Mères: libérez vos filles. Paris: Éditions Odile Jacob, 2008)