Jak s dítětem mluvit o penězích

Když mluvíme s dětmi o penězích, často při tom používáme různé fráze. Například když od nás dítě chce, abychom mu koupili nějakou novou hračku, často říkáme, že "Teď nemáme peníze." Samozřejmě nejde o to, že bychom právě neměli vůbec žádné peníze. Jde o to, že ostatní výdaje jsou pro nás momentálně důležitější.

Pokud necháme stranou zcela exkluzivní hračky, jejichž koupi si mohou dovolit jen opravdoví boháči, i z průměrného platu lze dítěti vždycky nějakou tu levnější hračku koupit, pokud k tomu rodiče mají důvod. Avšak pokud zrovna k nákupu hračky žádný důvod není, rodiče by se při odmítání požadavku dítěte neměli vymlouvat na nedostatek peněz. Jinak si i dítě ze slušně finančně zajištěné rodiny začne myslet, že jeho rodiče jsou "chudí" a možná i "neschopní".

V jakém věku má smysl hovořit s dítětem o penězích?

Záleží na tom, kdy dítě samotné začne o toto téma projevovat zájem. Některé děti se o peníze zajímají už ve čtyřech letech, jiné třeba až v sedmi. V zásadě však platí, že v době, kdy dítě nastupuje do školy, už by o penězích mělo mít určitou představu.

V určitém věku, který může být různý, začíná většina dětí vyžadovat zakoupení té či oné věci. Slovní spojení "Mami/tati, kup mi..." se stává součástí jeho jazykové výbavy. Když rodiče poprvé slyší z dětských úst tohle slovní spojení, mnohdy se zhrozí při představě, co všechno od nich bude dítě požadovat. Místo toho by se však měli raději zamyslet nad tím, zda dítě chápe smysl výrazů "koupit", "zaplatit", "peníze", "utrácet" a podobně.

Především je třeba dítěti vysvětlit, k čemu peníze slouží. Mluvte s dítětem o tom, co všechno si rodina za peníze musí kupovat - jídlo, oblečení, věci do domácnosti atd. A protože peněz nikdy není tolik, abychom si mohli koupit všechno najednou, musíme si zkrátka vybrat, co koupíme hned a co až potom. Samozřejmě, že malé dítě bude mít svoje vlastní představy o tom, co je důležitější a mělo by se tudíž koupit hned. A je jasné, že jeho představy budou poněkud odlišné od představ dospělých.

Když však dítěti vysvětlujete, proč mu něco nechcete nebo nemůžete koupit, říkejte mu pravdu. Buďte sami k sobě upřímní a než řeknete "Na to nemám peníze," si nejprve položte otázku "A kdybych ty peníze měl(-a), tak bych mu tu věc koupil(-a)?" Jestliže odpověď zní "Ne" a Vy máte nějaký jiný důvod, proč dítěti tu či onu věc nekoupíte, řekněte mu jej. Možná, že hračka, kterou vaše dítě chce, je určena pro větší a starší děti. Možná, že je moc velká a u Vás doma by ji nebylo kam uložit. Existuje řada důvodů, proč dítě nemůže dostat všechno, co se mu zalíbí, přičemž omezené finance nemusí být vždy důvodem jediným.

Na co si dávat pozor

Pokud dítě touží po nějaké dražší hračce, měli byste mu dát dostatek času na to, aby se samo ujistilo, zda o tu věc opravdu stojí. Možná, že se mu na první pohled zalíbila, ale brzy by jej zase omrzela. Jeho touhu po hračce byste však před ním neměli zlehčovat slovy "Ale prosím tě, stejně si s tím nebudeš hrát" a snažit se mu jeho přání za každou cenu rozmluvit. Dítě by získalo pocit, že jeho touhy jsou nějak špatné, a že by se za ně mělo stydět.

Spíše se snažte nenápadně zjistit, zda má o hračku skutečný zájem. Poznáte to například podle toho, že o ní stále mluví. Někdy se stává, že když dítě chce nějaké plyšové zvíře, vymyslí si pro něj jméno. Třeba "Já bych mu říkal Hafík". Někteří rodiče to považují za citové vydírání, ale dítě tím jen dává najevo svůj opravdový zájem. Plyšový pejsek by se mu mohl omrzet, ale "Hafíka" přece hned druhý den nehodí do kouta.

Není nic špatného na tom, když se dítě naučí odkládat splnění svého přání do blízké budoucnosti. Když nemůže novou hračku dostat hned, dostane ji třeba za několik dnů či týdnů, k narozeninám, k svátku a podobně. Ale není správné snažit se dítěti vysvětlovat, že až vyroste a bude si samo vydělávat, může si za své peníze koupit, co bude chtít. Po takovém vysvětlení totiž dítě dojde k závěru, že všechny "dobré věci" leží někde daleko v budoucnosti, zatímco jeho současnost je prázdná a bezvýznamná. Nebo jinak, dítě získá pocit, že ono samo je teď ničím, zatímco v dospělosti bude vším. Není nic falešnějšího, než takovýto pohled na rozdíl mezi dětstvím a dospělostí (tedy snad jen kromě pohledu opačného - že dospělý není ničím a dítě vším).

Když už dítěti odmítnete splnit jeho přání, měli byste být připraveni na to, že bude reagovat negativně. Možná, že bude projevovat svůj hněv či smutek. To je normální, protože dítě má právo cítit to, co cítí. Rodiče by se na dítě rozhodně neměli zlobit kvůli tomu, že dává najevo svoje pocity. Na jednu stranu by se sice neměli nechat "vydírat" dětským pláčem či jinými projevy nespokojenosti, ale na druhou stranu by neměli dítě za tyto projevy trestat. Každý má právo vyjádřit svůj názor. Maminka nebo tatínek mají právo říct dítěti "Ne" - a dítě má právo se na ně za to zlobit.

Mají děti dostávat kapesné?

Na tuto otázku neexistuje univerzální odpověď. Mnozí ekonomové, ale i někteří dětští psychologové, jsou velkými zastánci kapesného. Dítě se díky němu naučí hospodařit s penězi a "pozná jejich cenu". To je jistě v pořádku. Otázkou je, zda by poskytování kapesného mělo být vázáno na nějaké zásluhy dítěte. V některých rodinách dostávají děti peníze například za to, že udělají nějakou domácí práci. Není však mnohem lepší, když dítě pomáhá rodičům či sourozencům proto, aby jim - a tím i sobě - udělalo radost? Opravdu je nutné všechno přepočítávat na peníze?

Pokud tedy dítě dostává kapesné, měla by to být vždy pevně fixovaná částka. Ta se pochopitelně může zvyšovat s rostoucím věkem dítěte a s jeho narůstajícími potřebami. Není však správné, když rodiče dítěti za trest strhávají část jeho kapesného, případně jej naopak uplácejí za dobré známky ve škole či za pomoc v domácnosti. Proč? Protože pokud je důvodem pro poskytování kapesného to, aby se dítě naučilo hospodařit s penězi, měl by být objem jeho prostředků pokud možno stabilní. Jinak by se totiž z kapesného stal jen prostředek nátlaku na dítě, nikoliv nástroj pro zdokonalení jeho finanční gramotnosti, jak se dnes s oblibou říká.

Kapesné by v žádném případě nemělo sloužit k pokrývání veškerých potřeb dítěte. To znamená, že rodiče nemohou od dítěte vyžadovat, aby si z kapesného platilo všechny svoje věci, tedy i takové, které by mu měli kupovat oni sami. Kapesné by rozhodně nemělo sloužit k nakupování jídla, oblečení, obuvi, školních pomůcek a podobně. Tedy k nákupu věcí, které by rodiče museli dítěti pořídit tak jako tak, už na základě vyživovací povinnosti. Kapesné má sloužit k tomu, aby si za něj dítě pořídilo něco navíc, tedy takové věci, které jsou z hlediska vyživovací povinnosti zbytné (pozor, zbytné nemusí ještě znamenat zbytečné!). Například žvýkačky, drobné hračky, obrázkové časopisy a podobně. Rodiče by se měli s dítětem nejprve jasně domluvit, jaké věci mu budou kupovat oni sami. Pak už záleží na něm, za co své kapesné utratí, ať se to rodičům líbí nebo ne.

Další otázkou je frekvence kapesného. Mladší školáci by měli kapesné dostávat každý týden. Nemůžeme od nich očekávat, že s jednorázově přidělenou částkou dovedou hospodařit celý měsíc. Ostatně v mnoha zemích světa se dokonce i dospělým pracujícím lidem vyplácí mzdy v týdenním intervalu. K měsíční výplatě kapesného lze přistoupit u dospívajících, přičemž rodiče by měli sami nejlépe posoudit, zda už jejich potomek zvládne plánovat své výdaje na delší dobu.

Důležité také je, aby k předávání kapesného docházelo v pevně stanoveném termínu, tedy ve stejný den a ve stejnou dobu.

V mladším školním věku by mělo být kapesné vypláceno zásadně v hotovosti. Číselně vyjádřená částka na bankovním účtu je pro dítě tohoto věku příliš abstraktní na to, aby si ji dovedly spojit s konkrétním nakupováním. Menší dítě zkrátka potřebuje mít peníze v ruce. Také je vhodné, aby mu rodiče pořídili nějakou pokladničku, do níž si bude peníze ukládat. Což samozřejmě neznamená, že bude stále jen šetřit a nebude smět kapesné utrácet. Peníze by si však mělo ukládat na místo k tomu určené a nenechávat je někde válet. Schopnost používat platební kartu je podmíněna nejen ovládáním určitých matematických dovedností (dítě by mělo umět nejen sčítat a odečítat, ale i násobit a dělit), nýbrž i zvládnutím tzv. formálních logických operací, které si většina dětí osvojuje až ve věku okolo dvanácti let.

Výše kapesného by se neměla odvíjet jen z finančních možností rodičů. Jestliže rodiče dávají dítěti větší částky peněz jen proto, že na to mají, pak kapesné ztratí svůj účel - naučit dítě hospodařit. Takové dítě bude bezhlavě utrácet peníze, aniž by se tím jeho kýžená finanční gramotnost jakkoliv zvýšila. Avšak ani přehnaně nízká částka nesplní svůj účel. Dítě se totiž těžko může naučit hospodařit, když přidělenou dvacetikorunu nebo padesátikorunu utratí hned první den a pak skoro celý týden už jenom čeká na další. Samozřejmě záleží i na tom, co si má dítě z kapesného samo kupovat a co mu nadále pořizují rodiče.

Vztah dítěte k penězům

Děti se v prostředí rodiny učí přebírat hodnotový systém svých rodičů. Také vztah dítěte k penězům bude vždy do značné míry ovlivněn jejich postojem. Někteří lidé považují peníze za nutné zlo, které kazí charakter, zatímco pro jiné představují nástroj, jak dosáhnout svobody či demonstrovat svoje společenské postavení. Náš osobnípostoj k penězům má velký vliv na to, jak s nimi nakládáme. Kdo v nich vidí zajištění svého postavení do budoucna, má tendenci je hromadit. Pro koho jsou nástrojem k předvádění svého společenského postavení, bude je spíše utrácet (jedná se o tzv. demonstrativní spotřebu). Rodičovské postoje se přenášejí na jejich potomky.

Pro mnoho lidí jsou peníze spojeny s bohatstvím. Kdo má peníze, ten je bohatý. Kdo je nemá, ten je chudý. Z toho však vychází spousta škodlivých představ o penězích i o lidech. Protiklad mezi "zlým boháčem" a "hodným chudákem" je stejně falešný, jako protiklad mezi "neschopným žebrákem" a "úspěšným milionářem". Pomozte dítěti překonat tyto stereotypy, ať již negativní či pozitivní. Peníze samy o sobě nedávají člověku dobrá ani špatné vlastnosti a jejich množství nemusí být přímo úměrné jeho schopnostem. Majetný člověk nemusí být nutně "lakomý vydřiduch", stejně jako člověk méně majetný nemusí být nutně "líný povaleč". Ukažte dítěti, že vlastnosti druhých lidí nemusí souviset s obsahem jejich peněženky.

Dítě a finanční situace rodiny

Jedním z úkolů každé rodiny je i zajistit uspokojení materiálních potřeb všech jejích členů. Pokud je příjem rodičů stabilní a dostatečně vysoký, nebývá s naplněním tohoto úkolu problém, i když platí, že s jídlem roste chuť, a že i rodiče s poměrně slušným příjmem si občas povzdechnou, že nemají tolik peněz, kolik by chtěli nebo potřebovali.

Když se rodičům nedaří vycházet s penězi, mnohdy se snaží ušetřit dítě zbytečných starostí a o stavu financí před ním raději nehovoří. Taková snaha nezatěžovat dítě dospělými starostmi je jistě pochopitelná. Tím většímu šoku je však dítě vystaveno, když zjistí, že jeho rodiče se ocitli zcela bez prostředků. Důležité je, aby povědomí dítěte o majetkové situaci jeho rodiny bylo přiměřené jeho věku. Například mladší školák těžko pochopí všechny složitosti systému půjček a úvěrů, do něhož se jeho rodiče zapletli. Jinak se na podobné věci dívá dospívající.

Jestliže si rodina zakládá na relativně vysokém finančním příjmu a uspokojování materiálních potřeb (které někdy přerůstá až v "okázalé plýtvání") v ní patří na nejvyšší místa hodnotového žebříčku, pak i drobná krize - kterou v našem současném ekonomickém systému nelze nikdy vyloučit - může u takto založených rodičů vést k frustraci, která se přenáší i na dítě. Dokonce i malé dítě, které finanční problematice nerozumí, má dost citu na to, aby poznalo, že se s rodiči něco děje. Zatajování vlastních starostí bývá jen málo účinné.

Pokud však hodnotový systém rodiny není založen převážně na penězích, pak ani hlubší výkyvy - pokud neohrožují uspokojování základních životních potřeb - nemusí v rodině vyvolat žádnou krizi vztahů. Některým rodičům stačí ke štěstí, když mají krásné a zdravé děti, které mají čím nakrmit a do čeho obléci, protože tyto děti a jejich láska pro ně představují největší bohatství. Jestliže rodině nehrozí přímo vystěhování na ulici, dovedou tito rodiče svým dětem vysvětlit, že v životě se střídají období většího a menšího blahobytu. Dítě pochopí, že když je zrovna málo peněz, bude se nějaký čas kupovat o něco méně hraček nebo méně cukrovinek, ale to neznamená, že by jej rodiče přestali mít rádi.

Dítě formuje prostředí, v němž vyrůstá. To, jaký vztah si k penězům vytvoří a jakým způsobem s nimi bude v bližší i vzdálenější budoucnosti nakládat, závisí především na Vašem přístupu. Snažte se vyhýbat extrémům všeho druhu. Peníze jsou nástrojem směny a prostředkem k vyjádření ceny. Nic více a nic méně. Případné přeceňování či nedoceňování jejich významu se s velkou pravděpodobností přenese i na Vaše dítě.