Dva největší výchovné omyly

Mnozí z rodičů, kteří pečují o předškoláka nebo školáka, volí jeden z extrémních přístupů k jeho výchově. Buď uplatňují autoritářskou výchovu spojenou s přemírou péče, při jejímž uplatňování nedávají možnost k rozvoji potřebných dovedností, nebo se naopak snaží, aby se jejich dítě co nejdříve "osamostatnilo", čímž na něj kladou nároky, které mnohdy výrazně přesahují meze jeho vývojově podmíněných možností.

Autoritářská výchova

Přísní a hyperprotektivní rodiče vycházejí z představy dítěte jako naprosto nesvéprávného idiota, za něhož je třeba nejen rozhodovat, ale pokud možno i myslet. Takoví rodiče vždy nejlépe vědí, co je pro jejich dítě "nejlepší". Nedovedou si představit, že tak omezený a nedokonalý tvor, jakým je dítě, by mohl sám rozhodovat (nebo alespoň spolurozhodovat) o tom, jakým zájmovým aktivitám se bude ve svém volném čase věnovat, s kterými spolužáky se bude kamarádit a jaké oblečení mu bude nejlépe slušet.

Děti autoritářských rodičů mají určitou výhodu v tom, že se mohou spolehnout na plně zajištěný servis. Jen málokdy strádají nedostatkem péče a pozornosti. Maminka nebo tatínek, případně oba dva společně, za ně vždy všechno zařídí. To může být svým způsobem pohodlné, dříve či později však dítě doroste do věku, kdy mu rodičovská snaha začne být na obtíž.

Autoritářským rodičům připadá tento "nevděk" jejich potomků naprosto nepochopitelný. Příkladem může být maminka, která se velmi divila, že její třináctiletý syn se už chce koupat sám, bez jejího dohledu. Nevěřila, že se dovede umýt "pořádně", a tak jej každou chvíli chodila kontrolovat. Nenapadlo jí, že její dítě se před ní stydí právě proto, že už přestává být dítětem a touží po větší samostatnosti.

Potomkové autoritářských rodičů bývají vůči svému okolí nesnášenliví a při řešení konfliktů často volí strategii přímého útoku. Zčásti proto, že podobný způsob řešení konfliktů poznaly v rodině, zčásti proto, že neměly příležitost osvojit si efektivnější formy komunikace. Vždy za ně rozhodovali jejich rodiče, nemohli se tedy naučit přijímat vlastní rozhodnutí a nést za ně odpovědnost. Tito mladí lidé se mnohdy hlásí k extrémistickým hnutím, která od svých členů vyžadují "železnou disciplínu" - tedy právě to, nač bylo dítě zvyklé v rodině.

Autoritářský rodič nemůže přenést přes srdce, když si jeho dítě dovolí vyjádřit svůj vlastní názor na cokoliv, co se jej týká. Maminka nebo tatínek přece vždy nejlépe vědí, co je a co není správné. Jakákoliv snaha o zapojení dítěte do odpovědnosti za vlastní rozvoj je v očích autoritářských rodičů pouhou "utopií".

Paradoxem autoritářské výchovy je, že od přísně vedeného potomka se očekává, že z něj nakonec vyroste samostatný, odpovědný, cílevědomý a iniciativní dospělý jedinec. Avšak na otázku, kde má dítě a dospívající získat potřebné dovednosti k tomu, aby splnil toto očekávání, nám autoritářští rodiče většinou nedovedou odpovědět.

"Urychlující" výchova

Opačný extrém představuje výchova, která je založena na pojetí dítěte jako "zmenšeniny" dospělého člověka. Někteří rodiče jsou přesvědčeni o tom, že dítěti by se mělo poskytovat jen nezbytné minimum péče. Takové pojetí výchovy je na jednu stranu pohodlné, protože může zaměstnaným rodičům ušetřit hodně práce. Však už si dítě nějak poradí... Nad lidmi, kteří o své děti řádně pečují, se tito rodiče zpravidla pošklebují a vyčítají jim, že své potomky "zbytečně rozmazlují".

Ve snaze co nejvíce "urychlit" vývoj dítěte na něj mnozí z rodičů kladou požadavky, které jsou v rozporu s jeho vývojově podmíněnými možnostmi. V rámci "urychlující" výchovy se děti učí dříve chodit (bez ohledu na stupeň vývoje své opěrné soustavy), dříve se koupou samy (co na tom, že jejich hygiena je nedostatečná, protože pro umytí některých částí těla zkrátka ještě nemají a nemohou mít vyvinuté potřebné motorické dovednosti?), dříve se učí číst a psát.

Jejich rodiče jásají pokaždé, když tříleté nebo čtyřleté dítě zažvatlá několik nových slovíček z angličtiny a do školy by jej zapsali nejraději už v pěti letech. Když jim specialista na základě vyšetření školní zralosti dítěte v jeho šesti letech navrhne odklad povinné školní docházky o jeden rok, považují to za "urážku na cti" - přesněji řečeno na své rodičovské ctižádosti.

Takové dítě se sice všechno naučí dříve (ostatně - co jiného mu zbývá), ale nic se nenaučí pořádně. A každý zkušenější pedagog pracující s dětmi předškolního či mladšího školního věku Vám potvrdí, že odstraňování zafixovaných chyb a nesprávných návyků je mnohem obtížnější a časově náročnější, než osvojování znalostí a dovedností, které jsou pro dítě nové.

Chválihodná je snaha těchto rodičů, aby z jejich dítěte vyrostl samostatný a nezávislý jedinec s vlastním názorem. Dítě však uvažuje poněkud jinak, než dospělý člověk. Aby mohlo rozvíjet své dovednosti, potřebuje k tomu podporu ze strany dospělých, stejně jako jasně a srozumitelně vymezené hranice, které mu rovněž nemůže stanovit nikdo jiný, než dospělý. Jestliže je dítě vydáno své vlastní libovůli, často uniká do pasivity, protože neví, co si má počít.

V období dospívání se u dětí s "urychlenou" výchovou mnohdy projevují sklony k infantilnímu jednání. Zatímco většina ostatních dospívajících se snaží osamostatnit a zbavit přílišné závislosti na rodičovské autoritě, tyto "urychlené" děti mívají v pubertě opačnou potřebu - chtějí si vynahradit to, oč byly připraveny v dětství před pubertou. Ctižádostiví rodiče takovéto chování svého potomka často nechápou a diví se, jak je možné, že se jejich dítě najednou začalo chovat jako dítě, když ještě nedávno se - v souladu s jejich přáním a očekáváním - snažilo chovat jako dospělý.

Hranice přiměřenosti

Po vylíčení extrémních přístupů k výchově dětí by snad bylo namístě popsat jakousi "zlatou střední cestu", po níž by se rodiče měli ubírat. Líčení takové "zlaté střední cesty" by však bylo pouhým negativním obrazem výše popsaných extrémních přístupů doplněným o závěrečné konstatování, že ve výchově se nic nemá přehánět.

Mnohem užitečnější bude si připomenout, jaké hlavní dovednosti by dítě mělo zvládnout v určitých obdobích svého vývoje. Každé dítě je samozřejmě trochu jiné, a tudíž nelze předem naplánovat, jakým tempem bude vývoj probíhat. Avšak přes všechny individuální odlišnosti lze přece jen na základě dlouhodobých poznatků a zkušeností nastínit alespoň obecně platný rámec, v němž se odvíjí postupné osamostatňování většiny dětí.

Předškolní věk

Ve věku 2 let by dítě mělo umět jíst lžící, dojít si na nočník nebo na WC, rozumět jednoduchým pokynům. Ve věku 3 - 4 roky by si mělo umět samo obléci některé součásti oblečení (s výjimkou bundy, kabátku či trička s dlouhými rukávy) a jíst vidličkou.
Ve věku přibližně 5 let by si mělo umět samo utřít zadeček. Ve věku 6 let by si mělo umět zavázat tkaničky u bot. Dítě předškolního věku by mělo dostat příležitost vybrat si z několika nabízených možností (například ve věcech jídla či oblečení), případně svůj výběr zdůvodnit.

Školní věk

Dítě ve věku okolo 8 - 9 let by se již mělo umět samo vykoupat nebo osprchovat, nicméně občasná kontrola v tomto věku ještě nepředstavuje nijak zásadní průnik do jeho soukromí. Ve věku okolo 10 let je již schopno se samostatně a relativně bezpečně pohybovat v silničním provozu, a tudíž může chodit do školy již bez doprovodu.
Dítě by mělo mít možnost vyjádřit se ke všemu, co se jej osobně týká. Ve věku 7 - 8 let by mu rodiče měli umožnit spolupodílet se na rozhodování o tom, jaké zájmové činnosti se bude věnovat a jakým způsobem bude trávit svůj volný čas.

Dospívání

Dospívající jedinec je v naprosté většině každodenních úkonů již zcela "samoobslužný", podstatné věci mu stačí nenápadně připomenout. Při osobní hygieně již vyžaduje naprosté soukromí. Volba způsobu trávení volného času by měla být z větší části již v jeho vlastní kompetenci, rodiče by si pouze měli nenásilným způsobem udržovat přehled o tom, jakým vlivům je vystavován. Dospívající by však neměl být ponižován neustálým kontrolováním, osobními prohlídkami či výslechy. Zásadní omezování jeho kontaktů s konkrétním kamarádem či vrstevníkem připadá v úvahu pouze v případě, že dotyčná osoba nějakým způsobem ohrožuje jeho zdraví.

Vždy by mělo platit, že dítě či dospívající přebírá odpovědnost za své jednání postupně, nikoli naráz.