„Dohoda“ s dítětem jako způsob rodičovské manipulace

Na první pohled se zdá, že uzavření "dohody" mezi rodičem a dítětem představuje nenásilnou a "demokratickou" metodu výchovy. Dítě rodičům slíbí, že se bude chovat určitým způsobem, za což se rodiče zaváží k nějakému ústupku. Zdánlivě je vše v pořádku. Děti však mnohdy nejsou schopny takovéto "dohody" plnit. Proč?

Především je třeba si uvědomit, že děti mnohdy souhlasí s rodičovskými podmínkami prostě proto, že nemají na výběr. Dítě je na rodičích závislé a vždy se vůči nim nachází ve víceméně podřízeném postavení. Plnohodnotnou "dohodu" však mohou uzavřít pouze dva lidé, kteří jsou si rovni.

Jednostranné "dohody"

Pro začátek uveďme jednoduchý příklad. Maminka uzavře dohodu s osmiletým synem: "Pojďme se dohodnout. Hodinu si budeš hrát, a potom si uděláš domácí úkol." Chlapec "souhlasí", protože si opravdu chce hrát, zatímco dělat domácí úkoly je mu nepříjemné.
O dvě hodiny později maminka zjistí, že úkoly stále ještě nejsou hotové. Zlobí se, protože má pocit, že syn nedodržel "dohodu". Zahrnuje dítě výčitkami: "Jak to, že jsi ještě nezačal dělat úkoly? Přece jsme se dohodli!". Ve skutečnosti by se ale měla zlobit na sebe, protože "dohodu" ve skutečnosti uzavřela jen ona. Dítě bylo nuceno souhlasit, protože vědělo, že stejně nemá na výběr.

Přístup rodičů k dítěti by jistě neměl být autoritářský. Vydávání jednostranných příkazů není správný způsob výchovy. Avšak uzavírání "dohod" s dítětem není o mnoho lepší, protože dítě stále zůstává v postavení podřízeného. Buď nechápe, co od něj vyžadujeme,a automaticky s "dohodou" souhlasí, protože má pocit, že se od něj souhlas očekává, nebo sice obsahu "dohody" rozumí, ale z nějakých důvodů ji nemůže splnit, protože některá z jeho psychických potřeb (například potřeba podpory a povzbuzení ze strany rodičů) není naplněna.
Nedodržení "dohody" je pak rodiči vnímáno jako "selhání" dítěte a ze zdánlivě neautoritativní a "demokratické" "dohody" mezi rodičem a dítětem se tak stává prostředek manipulace.

Co (ne)dělat?

Jako rodiče bychom si především měli uvědomit, co od nás dítě ve skutečnosti potřebuje. Je to především dostatek porozumění pro jeho potřeby. Často necháváme své děti, aby si "poradily samy". Je pochopitelné, že rodiče chtějí, aby se jejich dítě přiměřeně osamostatňovalo. Jenže i relativně "samostatné" dítě má určité psychické potřeby, při jejichž naplňování jsou rodiče zkrátka nepostradatelní.

Matka z výše uvedeného příkladu od svého syna vyžadovala, aby si udělal domácí úkoly, a vůbec při tom nemyslela na to, jak se její dítě cítí. Snažila se jej motivovat tím, že mu nejprve dovolí, aby se zabýval tím, co jej baví, tedy hraním. Ve skutečnosti mu však nenabídla motivaci, nýbrž jen dočasný únik z nepříjemné situace.

Kdyby se raději zamyslel nad tím, proč se její dítě nechce věnovat přípravě do školy, možná by zjistila, že dítě má z úkolu strach, protože nerozumí tomu, co se od něj vyžaduje, případně pro něj učivo není dostatečně zajímavé. Jako zaměstnaný člověk jistě nemůže s dítětem několik hodin denně sedět nad učebnicemi a učebními materiály. Přesto by si však mohla najít alespoň 10 - 15 minut na to, aby svému dítěti umožnila vyjádřit jeho pocity a obavy a poskytnout mu potřebnou morální oporu. I když se z dítěte nestane jedničkář, alespoň nebude mít pocit, že jeho názory a problémy nikoho nezajímají.

Aby mezi rodičem a dítětem mohla fungovat jakákoliv "dohoda", musí být jejich vztah co nejvíce otevřený. Dítě nesmí mít pocit, že může říkat jen to, co od něj rodiče očekávají. A rodiče si musí ujasnit, co vlastně od dítěte chtějí, a zda to, co od něj chtějí, je opravdu nutné a prospěšné.

Mnoho rodičů si například stěžuje, že jejich dítě má v pokoji nepořádek. Když se jich ale zeptáte, co jim na "nepořádku" vlastně vadí, většina z nich není schopna podat uspokojivou odpověď. Ukazuje se, že podobné "problémy" jsou pouze zástupné, a že skutečný problém ve vztahu mezi rodičem a dítětem spočívá v něčem úplně jiném, například v nedostatku schopnosti naslouchat a důvěřovat.

Tím se dostáváme k základnímu problému ve vztazích mezi rodiči a dětmi. Rodiče si vytvářejí jakousi ideální představu, které by podle jejich názoru mělo chování dítěte odpovídat. Dítě však není z rozličných důvodů schopno tato rodičovská očekávání naplnit. Rodiče vyjadřují své zklamání, čímž se kvalita vztahu mezi nimi a dítětem dále zhoršuje.

Dalším velkým problémem je nedostatek kontaktu, a to jak slovního, tak fyzického. Jako kdyby rodič a dítě žili ve dvou oddělených světech, které mají jen málo společného. V důsledku nedostatečného kontaktu si přestávají rozumět. Pro rodiče je obtížně pochopitelné chování jejich dítěte, pro dítě jsou obtížně pochopitelné požadavky jeho rodičů.

Namísto manipulace pomocí různých "dohod" by se tedy rodiče měli snažit najít cestu ke svému dítěti. To znamená snažit se vcítit do jeho situace, naslouchat mu, věnovat pozornost jeho starostem, radostem, obavám i přáním, nezaměřovat se pouze na jeho slabé stránky a nedostatky, nýbrž umožnit mu rozvíjet jeho silné stránky a přednosti, vytvořit mu doma bezpečné prostředí a láskyplně jej obejmout, kdykoliv to potřebuje.