Dítě – zrcadlo svých rodičů

Řada rodičů si se svými dětmi nerozumí a nemůže s nimi najít společnou řeč. Ukazuje se, že "kritickým" věkovým obdobím z tohoto hlediska není puberta, ale období několika let před jejím nástupem, tedy okolo 9 - 11 let. Co se vlastně s dítětem a s rodinnými vztahy děje v tomto období?

Když se potomek blíží k závěru mladšího školního věku, jeho rodiče si zpravidla začínají uvědomovat, že už pomalu přestává být dítětem. Jeho bezvýhradná podřízenost rodičům se postupně vytrácí, jeho hračky jsou čím dál tím dražší a čím dál více času tráví mezi svými vrstevníky. Rodiče mají nejasný pocit, že s jejich dítětem "něco není v pořádku", ale nevědí co přesně.

S tím, jak se rozvíjejí rozumové schopnosti dítěte, se mění i jeho pohled na svět. Dítě ve věku okolo deseti let vůči svým rodičům zpravidla ještě nezaujímá tak kritický postoj, jako v období dospívání, avšak na celou řadu věcí si už vytváří vlastní názor. Postupně se mění i způsob, jímž dítě dává najevo svoji nespokojenost s tím, co se kolem něj děje. Zatímco u některých dětí narůstají projevy agresivity, jiné se naopak více uzavírají do svého nitra.

Problém mnoha rodičů spočívá v tom, že se vůči svému potomkovi, který se nachází téměř na prahu dospívání, snaží uplatňovat stále stejné výchovné prostředky, s nimiž si vystačili během prvních několika let jeho života. Účinnost těchto dosud "osvědčených" prostředků však klesá. V předpubertálním období totiž dochází k posilování a vyhraňování charakterových vlastností dítěte, což se nutně projevuje i v účinnosti či neúčinnosti dosud užívaných metod výchovy, s nimiž se dítě v rodině setkalo.

Většina rodičů vychovává své děti tím způsobem, že se v nich snaží posilovat žádoucí vlastnosti a upevňovat žádoucí modely chování. Úskalí takovéhoto přístupu k výchově spočívá v tom, že čím vyhraněnější osobností se dítě stává, tím méně je takto pojatá výchova účinná. "Vychovávat" malé dítě, jehož uvažování se pohybuje v rovině "příčina - následek", a které v podstatě ještě nemá žádné vlastní názory, je z naznačeného hlediska jistě mnohem snazší, než vychovávat staršího školáka, jehož myšlenkové schopnosti se velmi blíží myšlenkovým schopnostem dospělého člověka (a v mnoha případech jej i překonávají).

Při tom všem si však dítě udržuje silnou závislost na rodičích. Pouto mezi rodiči a dětmi je totiž silnější, než si obě "zúčastněné strany" uvědomují. Kromě genetické výbavy totiž rodiče dítěti předávají ještě mnohem více. Řeč je nejen o charakteristických způsobech chování a vyjadřování, ale také o základních povahových rysech či strategiích řešení konfliktů a jiných náročných situací.

Jestliže se tedy rodičům na jejich dítěti "něco nezdá" či "nelíbí", měli by nejprve hledat tutéž vlastnost či tentýž rys u sebe. Některé maminky jsou například znepokojeny tím, že jejich desetiletá dcera si začíná upravovat zevnějšek na svůj věk až "příliš vyzývavě". Mnohdy tím však jen napodobuje matku, která - byť třeba jen podvědomě - se upravuje tak, aby "se líbila".

Jindy jim připadá, že jejich syn není tak odvážný, jak by se na dorůstajícího chlapce "slušelo a patřilo". V takovém případě by se však maminka měla nejprve podívat na svého manžela, který se právě rozvaluje v křesle či pohovce a hraje si s mobilním telefonem. Pokud chlapec nemá ve svém otci příklad muže, který vždy dodrží své slovo a chová se s respektem k ženám (v první řadě ke své manželce), těžko lze očekávat, že tyto vlastnosti "pochytí" od někoho jiného.

Hlavní věc, kterou by si rodiče měli uvědomit, je to, že jsou to oni, kdo odpovídá za výchovu dítěte. A že bez ohledu na to, jaké formy či prostředky výchovy vůči dítěti užívají, je to vždy na prvním místě jejich osobní příklad, který je pro dítě závazný. První zásada rodičovství tedy zní: ŽIJTE TAK, JAK CHCETE, ABY ŽILY VAŠE DĚTI. Ukažte dítěti dobrý příklad, který by mohlo následovat.

Několik rad a doporučení:

• Neříkejte dítěti, jak má žít a co má dělat, když sami žijete jinak a děláte něco jiného, než vyžadujete.
• Se všemi lidmi, které v přítomnosti dítěte potkáte, jednejte pokud možno zdvořile.
• S výjimkou situací bezprostředního ohrožení života (např. dítě se chystá vběhnout do silnice, kde jezdí auta) na dítě nekřičte.
• V přítomnosti dítěte nepoužívejte vulgární výrazy.
• Když se Vám dítě svěří s nějakou starostí či problémem, snažte se mu nabídnout více než jedno jediné řešení, ale zvažujte společně různé alternativy.
• Povzbuzujte dítě k výkonům v těch oblastech, kde se mu daří. Více zdůrazňujte jeho silné stránky a přednosti než slabé stránky a nedostatky.
• Než začnete od dítěte vyžadovat, aby něco dělalo zcela samostatně, nejprve se přesvědčte, zda k tomu již má potřebné znalosti a dovednosti. Rozhodně se nesnažte dítě něco naučit tím, že jej "hodíte do vody" a necháte plavat.

Pro zajímavost připojujeme ještě několik fotografií rodičů a jejich dětí, které byly pořízeny s odstupem 20 až 30 let.