Dítě a domácí zvířata

Mít domácí zvířátko je přáním většiny dětí. Ve zvířeti mohou nalézt kamaráda, společníka svých her a bytost, o kterou se mohou starat. Blíží se prázdniny, což je doba, kterou řada dětí tráví na venkově. Stává se, že kromě dobrodružných zážitků si dítě z prázdnin přiveze také "čtyřnohého kamaráda". Počáteční radost však může být záhy vystřídána starostmi a obtížemi, které může péče o zvíře přinášet. Jak zařídit, aby se dítě i zvíře vyhnuly traumatickým zážitkům?

Role zvířat v životě dítěte

Jakmile se v životě dítěte objeví domácí zvíře, nastává zkouška odpovědnosti a dovednosti vcítit se do druhé bytosti. Dítě poprvé v životě poznává, jaké to je, když k sobě někoho připoutá a učiní jej na sobě závislým. Brzy zjistí, že úloha chovatele není snadná, a že kromě velké radosti mu přináší i určité starosti. Že každé zvíře má určité potřeby, které musí být uspokojeny i v situaci, kdy má dítě na práci něco jiného nebo se mu zrovna nechce.

Postupem času dítě zjišťuje, že zvíře není hračka, nýbrž živá bytost, která:

• má potřebu péče (musí se krmit, udržovat v čistotě, v případě psů venčit apod.)
• vyžaduje pozornost (chce hladit, mazlit se, hrát si)
• má své zvláštnosti (nejen lidé, ale i zvířata mají cosi jako "povahu")

Když se v rodině objeví zvíře, například kočka nebo pes, dítě si najednou připadá "starší". Uvědomuje si totiž, že má někoho na starosti. To mu dodává pocit důležitosti. Péče o domácí zvíře je způsob, jak se dítě učí odpovědnosti, tedy alespoň v případě, že veškerou odpovědnost za péči o zvíře na sebe nevezmou rodiče.

Vztah mezi dítětem a zvířetem

Vztah mezi dítětem a domácím zvířetem je do značné míry dán věkem dítěte. V předškolním věku se děti se zvířaty často identifikují, což je dáno tím, že v mnoha knížkách, filmech či seriálech pro malé děti vystupují kreslení zvířecí hrdinové, kteří mluví a mají lidské vlastnosti. Samozřejmě, že od skutečného zvířete nemůže dítě podobné chování očekávat. Pokud nežijete na venkově a nejste obklopeni hospodářskými zvířaty, měli byste s dítětem alespoň navštěvovat zoologickou zahradu, kde si uvědomí, že zvířata nemluví a chovají se jinak, než lidé.

Někteří psychologové doporučují dítěti opatřit nejprve nějaké malé, klidné a nenáročné zvíře, například drobného hlodavce, aby si nacvičilo základy péče o domácího mazlíčka. Možná to není špatná myšlenka, jenže právě tito drobní hlodavci (myši, křečci, morčata) nenaplňují dětskou představu zvířete jako kamaráda a jejich aktivity nejsou pro dítě nijak zvlášť zajímavé (dívat se na to, jak hlodavec pobíhá ve šlapacím kole, je brzy omrzí). Psi a kočky jsou sice chovatelsky náročnější než drobní hlodavci, přináší však více radosti a společných zážitků.

Mohou to být právě přehnaná očekávání dítěte vůči zvířeti, která jejich vztah hned na počátku naruší. Dítě se někdy zlobí, že se zvíře nechová tak, jak od něj očekává. Aby dítě neprožilo zklamání, je třeba mu nejprve vysvětlit, že každé zvíře "má vlastní hlavu" a někdy dělá i věci, které se nám nelíbí. Čím více toho bude dítě vědět o zvířatech předtím, než mu nějaké pořídíme, tím bude jeho vztah ke zvířeti odpovědnější.

Máte-li větší dítě, můžete s nimi před pořízením zvířete uzavřít jakousi písemnou smlouvu, v níž se zavážete, že zvíře koupíte, zatímco dítě se zaváže, že se o něj bude starat.
Je možné, že zpočátku bude dítě potřebovat Vaši pomoc, protože dosud nemá žádné chovatelské zkušenosti. Nicméně v rámci svých schopností a možností by se do péče o zvíře mělo zapojit pokud možno v co největší míře.

Možná, že Vaše dítě brzy zjistí, že pečovat o zvíře není tak snadné, jak původně očekávalo. V takovém případě je Vaším úkolem, abyste svého potomka v jeho chovatelském úsilí povzbuzovali a dodávali mu sebevědomí.

Případné odebrání zvířete dítěti připadá v úvahu snad jen v případě, že by dítě zvířeti úmyslně ubližovalo a ohrožovalo jej. Takové chování může být projevem frustrace či psychické poruchy, zejména u deprivovaného dítěte, které se v rodině setkává s různými projevy násilí. Pokud se tedy objeví agrese dítěte vůči zvířeti, znamená to, že v rodině není něco v pořádku a rodiče by měli vyhledat odbornou pomoc.

Jinak ovšem platí, že přítomnost domácího zvířete v rodině má na vývoj dítěte pozitivní vliv. Rozvíjí jeho emoční inteligenci, dává mu pocit odpovědnosti a svým způsobem i chrání před alergiemi (z výsledků dlouhodobých výzkumů prováděných ve Velké Británii vyplývá, že u dětí, které mají domácí zvířata, je výskyt alergií nižší než u těch, které zvířata nemají, protože jejich odolnost vůči působení určitých látek se při kontaktu se zvířetem zvyšuje).