Děti, které vyrůstají v pocitu viny

Každá rodina je svým způsobem jedinečná, protože má vlastní normy a hodnoty, vlastní představy o tom, co je a co není správné. Od svých členů očekává určité způsoby chování, které jsou v dané rodině považovány za žádoucí a přípustné. Svým dětem chtějí rodiče "předat to nejlepší", co mají, tedy i svůj systém hodnot a norem. Když je dítě nepřijímá - ať už záměrně či "z nedbalosti" - je za to trestáno.

Tentokrát nebude řeč o nevhodných trestech a o tom, jaké mají dopady na vývoj dítěte. Zaměříme se na pocit viny, který někteří rodiče ve svém dítěti pěstují.

Rodiče, kteří chtějí své dítě "usměrnit" a "předat mu" své názory, hodnoty a postoje, toho mnohdy dosahují tím, že v dítěti pěstují pocity viny a hanby. Jak se má cítit malé dítě, když mu rodiče říkají "Stydím se za tebe" nebo "Že se nestydíš"? Svému dítěti tím vlastně říkají, že je špatné a že ho nemají rádi za to, že je takové, jaké je. Dítě nedovede rozlišit mezi hodnocením svého chování a celkovým hodnocením své osoby. Jeho sebepojetí můžeme zjednodušeně vyjádřit slovy "Jsem to, co dělám".

Když rodiče ve svém dítěti vyvolávají stud apocit viny, domnívají se, že jej tímto způsobem přivedou ke změně nežádoucího chování na žádoucí. Avšak jejich kritika je zpravidla zaměřena právě na osobu dítěte, nikoliv na jeho chování. Výsledkem je, že dítě začne samo sebe vnímat jako nedokonalou bytost, která nesmí být sama sebou.

I malé dítě si brzy uvědomí, že ne všechno, co dělá, přijmou jeho rodiče s nadšením. Dostává se do situací, kdy něco chce dělat, ale zároveň ví, že rodiče by jeho chování považovali za špatné. Kvůli tomuto rozporu se cítí provinile. Problém je v tom, že dítě do určitého věku nerozlišuje mezi svým skutečným jednáním a pouhým přáním něco udělat. Proto se může cítit provinile nejen kvůli tomu, že udělalo něco špatného, ale i kvůli tomu, že to vůbec chce udělat.

Výsledkem je, že dítě cítí vinu nikoli jen za své skutky, ale i za svá přání, touhy a představy. Nevidí špatnost ve svém jednání, ale i ve svých přáních, a tedy i samo v sobě. Uvažování dítěte se zkrátka řídí jinou logikou, než uvažování dospělého člověka. Dospělý člověk ví, že nese odpovědnost za své chování, nikoli za své představy. Dítě to neví. Platí pro něj jiná logika: "Jsem špatný, protože to, co chci, je špatné." Nakonec se samo před sebou začne stydět i za to, že vůbec něco chce a po něčem touží. Vždyť mít "špatné" přání je z jeho pohledu přece stejně špatné, jako něco špatného provést!

Co udělá dítě, které se cítí provinile? Především se snaží zbavit se viny, protože tento pocit v něm vyvolává neklid. Jakým způsobem to může provést?

1. Dítě dává najevo lítost nad svým chováním, nad svými pocity a nakonec i samo nad sebou. Pláče, obviňuje se, ponižuje se, a prosí za odpouštění. Ví, že rodiče jej potrestají, ale je připraveno trest podstoupit, protože z něj vyjde "očištěno".

2. Samo sebe trestá. Pokud nejsou nablízku rodiče, kteří by z dítěte "sňali vinu" tím, že jej plácnou nebo jinak potrestají, dítě hledá způsob, jak potrestat samo sebe. Třeba se ručičkou bolestivě udeří do obličeje, nebo si vyškubne pramínek vlasů. Tato snaha může někdy vést až k sebepoškozování.

3. Někdy se dítě stydí rodičům přiznat, že mělo nějaké "špatné přání", ale přesto cítí, že by mělo být potrestáno. V takovém případě začne "zlobit", křičet nebo provokovat, aby rodiče přimělo k tomu, že jej potrestají. Rodiče si myslí, že dítě trestají právě za toto "zlobení". Ve skutečnosti mu poskytují "vykoupení" z nějakého předchozího "prohřešku", o němž oni sami nevědí.

4. Někdy se dítě s pocitem viny vyrovná i tím, že ji přenese na někoho jiného. Děti, které trpí pocitem viny, se někdy chovají agresivně ke svým hračkám - třeba vezmou plyšového medvídka a naplácají mu na zadek. A při tom mu říkají nepěkné věci, které by v podobné situaci slyšely od svých rodičů. Jindy dítě "svádí" svoje jednání na někoho jiného, třeba na sourozence nebo kamaráda: "Já ne, to on/ona!" Svůj trest pak přijímá "v zastoupení" - tím, že sleduje, jak je potrestáno druhé dítě.

Jestliže dítě často prožívá pocity viny, vytvoří se u něj problematické sebepojetí. To znamená, že začne samo sebe vnímat jako zdroj problémů. A podle toho se chová. Navenek se takové dítě může zdát být hlučné, zlobivé, násilné, agresivní, protože neustále cítí potřebu být za něco trestáno. Ve skutečnosti však trpí nízkým sebevědomím, je málo iniciativní, závislé na autoritě rodičů a samo sebe neustále z něčeho obviňuje.

Otázkou je, jak může dítě za takového začarovaného kruhu uniknout. Rodiče, kteří své děti vychovávají pomocítrestů avyvolávání pocitů viny, svůj přístup hned tak nezmění. Snad ani nemá smysl jim vysvětlovat, jak moc svému dítěti ubližují, protože jiný způsob výchovy než takový, který je založen na pojmech vina a trest, si ani nedovedou představit. Pro všechny ostatní může posloužit několik následujících rad:

• Říkejte dítěti, co se Vám na jeho chování nelíbí, ale nezahrnujte jej při tom výčitkami a nesnažte se jej zahanbit.
• Když udělá něco špatně, dejte mu vždy příležitost, aby své jednání samo nebo s Vaší pomocí napravilo.
• Pokud je to alespoň trochu možné, pravidla a pokyny formulujte pozitivně, tedy bez předpony "ne-". Neříkejte dítěti, co nemá či nesmí dělat, ale jaké chování od něj očekáváte. Například místo: "Neřvi tolik!" mu řekněte: "Mluv potichu."
• Pamatujte, že pro dítě je naprosto nepřirozené, když má sedět v klidu a nudit se. Umožněte mu, aby se "vydovádělo" při nějaké zajímavé činnosti, která jej bude bavit.
• Namísto vzbuzování pocitů viny se snažte v dítěti pěstovat odpovědnost. Například tím, že mu umožníte nahlédnout důsledky jeho jednání. Samozřejmě při tom nebudete říkat: "Podívej se, co jsi provedl(-a)!" Ať se na Vás ale dívá, až po něm budete uklízet následky jeho "řádění" v obývacím pokoji či v koupelně.
• Řešte problémy konstruktivně. Se starším dítětem můžete probrat všechny možné varianty řešení problému a společně pak vybrat jednu z nich.
• Jestliže se dítě chová výrazně neobvyklým způsobem, který vybočuje z jeho "běžného zlobení", znamená to, že má nějaké starosti či problémy. Vaším úkolem je získat jeho důvěru, aby se Vám samo svěřilo s tím, co jej trápí. Neřešte vnější projevy jeho chování - snažte se pochopit jeho příčiny.