Co dělat, když se dítě setká s kontroverzní informací?

Žijeme v době, kdy jsou děti vystaveny neustálému toku informací, z nichž některé jsou pro dítě nepochopitelné, šokující či negativní. Podobné informace mohou být pro dítě obtížně zpracovatelné. K obtížným tématům patří například nemoci, smrt, násilí nebo sex. Jistě nemá smysl snažit se před dítětem tajit, že takováto témata existují a tvoří součást života jedince i společnosti. Úkolem rodičů však je, aby dítěti dovedli informace, s nimiž se setkává v médiích či ve svém okolí, transformovat do srozumitelné podoby.

Kontroverzní témata tvoří podstatnou část mediálních sdělení, avšak dítě se s nimi setkává i v běžném životě, bez ohledu na to, do jaké míry rodiče regulují jeho přístup k médiím. Příkladem může být již delší dobu probíhající epidemie COVID, která si i v tak malé zemi, jakou je Česká republika, vyžádala již více než 20 000 obětí, přičemž počet nakažených už přesáhl milion. Děti jsou neustále konfrontovány s informacemi o šíření tohoto onemocnění, což v nich vyvolává strach.

Většina dětí si uvědomuje časovou omezenost lidského života a s ní spojenou smrtelnost během mladšího školního věku, nejčastěji ve věku 7 - 10 let. V tomto věku dítě poprvé v životě pociťuje strach ze smrti. Ten se může projevovat opakovaně se dostavujícími pocity úzkosti, zejména ve večerních hodinách před usínáním. Problém je v tom, že samotné dítě mnohdy neví nebo nedokáže vysvětlit, čeho se bojí. Pocity úzkosti vnímá jako silně nepříjemné, často jsou provázeny zrychleným dechem a tepem, dítě však nedokáže slovně popsat, co v něm tyto pocity vzbuzuje. Jindy je strach spojen s něčím konkrétním, například s představou závažné nemoci či úrazu.

Úkolem rodičů je pomoci dítěti jeho úzkost překonat. Stává se, že dítě v pozdních večerních hodinách přichází k rodičům do obývacího pokoje nebo do ložnice a vyžaduje jejich pozornost. Rodiče jej mnohdy odbývají s tím, že se dívají na televizi nebo už sami chtějí spát a dítě se s úzkostí vrací zpět do svého pokoje. Jestliže je však dítě udýchané, zpocené, projevuje strach a úzkost, měl by se mu alespoň jeden z rodičů chvíli věnovat, ať už je pořad v televizi sebezajímavější, nebo ať už je rodič sebevíce unavený.

Těžko lze očekávat, že dítě samo překoná tzv. panickou ataku, která bývá spojena s myšlenkami na smrt či na umírání. Aby ji mohlo překonat, potřebuje především fyzickou blízkost rodičů, intenzivní tělesný kontakt v podobě objetí a klidná, laskavá slova. Jen v náručí milujícího rodiče se může ze své úzkosti spojené s přemýšlením o abstraktních pojmech "vrátit oběma nohama na zem".

Pokud se stavy úzkosti u dítěte dostavují často a opakovaně, nemusí se jednat o projev duševní poruchy, nýbrž o reakci na přemíru negativních a kontroverzních informací, které dítě nedokázalo zpracovat. Aby rodiče zjistili, čím se jejich dítě trápí, měli by se jej zeptat, zda v poslední době nevidělo něco, co se mu nelíbilo nebo v něm vzbudilo strach či smutek. Někdy se stává, že rodiče jsou sami svědky toho, jak je dítě konfrontováno s nějakým kontroverzním tématem, avšak nedovedou reagovat jinak, než vypnutím televize či odehnáním dítěte od počítače za použití věty: "Na to jsi moc malý" nebo "Tohle není nic pro tebe."

Pro mnoho rodičů jistě není snadné hovořit s dítětem o kontroverzních tématech, k nimž patří například nevyléčitelné nemoci, sexuální násilí nebo smrt. Dříve či později se však dítě s podobnými informacemi setká, protože rodiče jej nemohou chránit a uchránit přede vším. Důležité je, aby sému potomkovi dovedli poskytnout přiměřené a srozumitelné vysvětlení všeho, co v něm může vyvolávat zmatek, rozpaky, strach a úzkost.

Téma smrti se běžně vyskytuje v různých pohádkách a dobrodružných příbězích, s nimiž se mladší školáci běžně seznamují. Učitelé a rodiče se k tomuto tématu obvykle nijak nevyjadřují, což vede k tomu, že vy mysli dítěte zůstává tématem otevřeným, přičemž žádný dospělý nemůže předem odhadnout, jakým způsobem dítě s tímto tématem naloží a jaké koncepty si na jeho základě vytvoří.

Hovoříme-li s dítětem o smrti, je třeba mu dávat najevo, že v naší přítomnosti je v bezpečí. Totéž platí také pro další z výše naznačených kontroverzních témat. Dále je vhodné dítěti vysvětlit, že lidé, kteří nás již opustili (například prarodiče nebo praprarodiče) budou dále žít v naší paměti, stejně jako my budeme žít v paměti našich dětí a dětí našich dětí.

Nemá smysl před dítětem skrývat, že existují určitá rizika v podobě závažných onemocnění, různých forem násilí a podobně. Když však dítě s těmito riziky seznamujeme, neměly by naše informace působit dojmem, že jimi dítě strašíme. Bohužel, je to právě zastrašování, které mnozí rodiče - byť v dobré víře - používají, aby si dítě "dávalo lepší pozor" na vše, co jej potenciálně ohrožuje.

Ve snaze ochránit dítě před úrazem, onemocněním či sexuálním násilím postupují mnozí rodiče tak, že před zraky svého potomka kreslí ponurý obraz nebezpečného světa, kde za každým rohem číhá sexuální zvrhlík, a kde během vycházek do přírody nemůže vzít do ruky ani klacík nebo kamínek, aniž by riskovalo, že se nakazí zákeřnou chorobou, na kterou dozajista zemře. Je jasné, že pokud dítě vnímá okolní svět jako nebezpečné místo, bude pro něj velmi obtížné vyrovnávat se s množstvím strachů, které rodiče v jeho mysli vyvolali.

Namísto neustálého zastrašování je vhodnější dítě stručně upozornit na to, že v různých prostředích existují různá rizika, zároveň jej však vybavit určitými dovednostmi, s jejichž pomocí může tato rizika snížit. Bojí se Vaše dítě, že v křoví u cesty se skrývá zlá a nebezpečná příšera? Nabídněte mu, že keře prozkoumáte společně, abyste se ujistili, že toto místo je bezpečné. Bojí se psa, který na něj štěká přes plot u sousedního domu? Vysvětlete dítěti, co je to bezpečná vzdálenost.

Nejen v televizních zprávách nebo na internetu, ale i v reálném životě se dítě může setkat se smrtí. Může se stát, že během procházky s dítětem se stanete svědky dopravní nehody či jiného neštěstí. Je to pro Vás příležitost, jak dítěti připomenout zásady bezpečného pohybu v silničním provozu, nicméně namísto strašení rakvemi a márnicemi je třeba v něm posílit vědomí, že dodržováním určitých pravidel lze nebezpeční, které na něj na ulicích číhá, podstatně snížit. V této souvislosti je třeba připomenout, že dítě se dovede samostatně pohybovat v silničním provozu nejdříve ve věku okolo 10 let, a že není zcela odpovědné nechat jej bez dohledu přecházet silnice v dřívějším věku.

Setká-li se dítě v televizi či na internetu s projevy násilí, je třeba mu vysvětlit, že někteří lidé se sice chovají násilně, ale že násilí je pro Vás nepřijatelné, a že za něj hrozí postih. Pokud dítě projevuje sympatie s chováním násilníka, neměli byste jej trestat za jeho názor, ale spíše se jej snažit vést k tomu, aby se pokusilo vcítit do oběti - co asi právě cítí, když si na ní někdo vylévá svoji agresi?

Zlo může být pro dítě (i pro dospělého!) svým způsobem přijatelnější než dobro, protože je nám často prezentováno v atraktivním obalu. Pohledem soudobé morálky je přece "lepší" být silný a vítězit, než trpět a být poražený; je "lepší" být lovcem než kořistí. Pokud však dítě tuto morálku přijme, nikdo Vám nezaručí, že nebude své cíle prosazovat násilným způsobem.

Především jste to však Vy, rodiče, kdo dítěti dává první a hlavní příklad. Až se dostane do nějaké konfliktní situace, bude ji s největší pravděpodobností řešit podobným způsobem, jak byste ji řešili Vy. Z čehož mimo jiné vyplývá, že byste na dítě nikdy neměli křičet nebo jej dokonce bít. Bylo by zbytečné (a tak trochu i pokrytecké) snažit se dítě chránit před "škodlivými" vlivy násilí v televizi a na internetu, kdyby mělo doma - a to přímo v osobě svých rodičů - živoucí příklady násilného jednání, byť třeba "jen" v podobě okřikování a pohlavkování. Omlouvání tohoto násilí jakýmikoliv "výchovnými záměry" je bezpředmětné, protože dítě vidí Vaše činy, nikoli Vaše úmysly.