Co dělat, když má dítě zlost

Každodenní soužití může přinášet různé zátěžové situace, v nichž propukají negativní emoce. Vztah mezi rodiči a dětmi prochází mnoha menšími i většími zkouškami. Řada rodičů volí strategii úniku - zkrátka dítě "odvelí" do jeho pokoje, aby se tak uklidnilo. Dítě se sice neuklidní, protože i po odeznění vnějších projevů jeho nespokojenosti u něj přetrvá vnitřní napětí, ale rodiče od něj mají alespoň na chvíli pokoj. Jiní rodiče své dítě za projevy jeho pocitů trestají, čímž ohrožují jeho duševní zdraví. Mohou však rodiče dítěti opravdu pomoci překonat zlost a vztek? Mohou, ale nejprve musí zapracovat na sobě.

Nejprve se sami uklidněte

Každý problém se dá vyřešit, pokud k němu přistupujeme s potřebným nadhledem. Jakmile se dítě začne vztekat, je třeba se zhluboka nadechnout a v duchu si připomenout, že úkolem rodičů je dítě uklidnit, a ne všechno ještě zhoršit. Dítě ze sebe potřebuje dostat pocity, s nimiž si nedovede poradit. Rodiče by si však jako dospělí lidé se svými negativními pocity poradit měli.

Pokud chcete dítě "uklidnit", musíte sami zůstat klidní. Křikem a výčitkami můžete v dítěti vyvolat nanejvýš strach nebo pocit viny, k jeho uklidnění však nijak nepřispějete - spíše naopak. Když Vaše dítě "vyvádí", berte to jako příležitost, jak mu pomoc pochopit jeho vlastní emoce.

Navoďte pocit bezpečí

Pro dítě je velmi důležité, aby v přítomnosti rodičů pociťovalo jistotu a bezpečí. Tato potřeba je u něj tím silnější, že právě prožívá silné rozrušení, ne-li přímo rozčilení. Proto je nesmírně důležité dát dítěti najevo, že je s Vámi v bezpečí. Toho lze dosáhnout navázáním tělesného kontaktu. Když dítě pevně obejmete, uvědomí si, že jste tu pro něj, ne proti němu. Budete-li při tom hluboce, pomalu a pravidelně dýchat, i dech vašeho dítěte se ve Vašem objetí zpomalí. Také klidný a vlídný tón hlasu k jeho uklidnění přispěje.

Projevte empatii

Když dítě získá pocit, že rozumíte tomu, jak moc je rozrušené, nebude mít tak velkou potřebu dávat své pocity najevo křikem, pláčem nebo prudkými pohyby. Všemi těmito projevy se totiž snaží upozornit Vás na to, že s ním něco není v pořádku.

Veďte dítě k tomu, aby své pocity vyjádřilo. Menšímu dítěti můžete při vyjadřování pocitů pomoci, neměli byste však myslet za něj. "Vypadáš rozzlobeně, copak se ti stalo?" Z Vašeho hlasu by měl být cítit zájem o dítě, snaha jej pochopit.

Když Vám dítě popisuje svůj problém, opakujte po něm to, co Vám řekne. Pro dítě je nesmírně důležité vědět, že jste pochopili, co se Vám snaží sdělit. Možná se stane, že si na Vás dítě bude chtít "vybít zlost". V takovém případě je třeba se ovládnout a nezačít dítěti jeho chování vyčítat. Namísto toho jej obejměte ještě pevněji a povzbuďte jej, aby hovořilo o svých pocitech: "Musíš být hodně rozčilený, když se mnou takhle mluvíš. Pověz mi, copak se ti stalo."

Někdy je obtížné správně rozpoznat či "uhodnout" pocity dítěte. Pokud si nejste jisti, zda má Vaše dítě spíše strach, zlost nebo jiný negativní pocit, můžete použít univerzální výraz "rozrušený". Menší děti jej však nemusí pochopit, a tak je lepší zvolit nějaké konkrétnější označení, například "naštvaný". Používejte výrazy, jimž dítě rozumí.

Pokud vaše dítě pláče, samotná slova k jeho uklidnění nestačí. Dítě je třeba objímat a hladit. To neznamená, že musíte být úplně zticha, ale slova byste měli pečlivě vážit, aby nevyvolala ještě silnější pláč. Slovy "Jsem s tebou" nebo "Všechno bude v pořádku" nic nepokazíte.

Poskytněte a získejte zpětnou vazbu

Ujistěte se, že jste pocity dítěte správně pochopili. Vyjádřete jeho pocity svými vlastními slovy a připojte otázku "Je to tak?" Dítě buď přikývne či jinak projeví souhlas, nebo Vám začne znova vysvětlovat, co se Vám snažilo sdělit. Třeba Vám řekne "Vůbec nejsem smutný, jsem naštvaný!" Nezlobte se na něj, že jste jeho pocity zpočátku nepochopili. Není to jeho ani vaše vina, protože vyznat se v pocitech může být někdy dost těžké. A také není Vaše ostuda, když uznáte svoji chybu: "Promiň, teď už vidím, že se zlobíš. Pověz mi o tom něco víc."

Během zpětné vazby byste neměli pocity či chování dítěte hodnotit. K tomu se dostanete později. Nyní jde o to, abyste zjistili, co jej trápí a v čem spočívá jeho problém. Pokud jej hned začnete odsuzovat, napomínat nebo mu dávat rady, už Vám nic dalšího neřekne a Vy se nic nedozvíte.

Díky zpětné vazbě dítě pozná, že je pro Vás důležité, co cítí a prožívá. Že Vám jeho pocity nejsou lhostejné. Že Vám na něm opravdu záleží. Nehádejte se s dítětem o tom, jak se doopravdy cítí a nesnažte se jej "opravovat". I když o jeho slovech pochybujete, nesnažte se jej shazovat slovy "Ale ty přece vůbec nejsi smutný, prostě máš jen vztek, že jsem ti něco zakázal(-a)!" Když chcete, aby se dítě uklidnilo, pak ze všeho nejdůležitější je, aby se ono samo necítilo nepochopeno.

Poskytněte citovou odezvu

Nemusíte souhlasit se vším, co Vám dítě řekne, ale měli byste mu dát najevo, že jeho pocity uznáváte. Váš pohled na věc může být jiný, než pohled Vašeho dítěte. Ale i když s ním v něčem nesouhlasíte, má právo cítit se tak, jak se cítí. Nestyďte se dítě ujistit o tom, že jeho pocity chápete. "Nedivím se, že máš zlost. Musí to být hrozné, když se ti stane něco tak ošklivého."

Také je dobré se dítěte zeptat, zda jej trápí ještě něco dalšího. Jeho problém totiž může být ve skutečnosti jen zástupný. Dítě se například vzteká, že zase dostalo ke snídani ovesnou kaši, ale během rozhovoru třeba vyjde najevo, že žárlí na svého mladšího sourozence, nebo že se mu ve škole někdo posmívá. Když dítě pozná, že máte o jeho pocity zájem, otevře se Vám. Pokud však narazí na Váš nezájem, Vy se nikdy nedozvíte, co důležitého se Vám snažilo říct.

Nabídněte řešení problému

Teprve nyní, když se dítě uklidnilo a vyjádřilo své pocity, je možné přistoupit k řešení samotného problému. Kdyby totiž dítě nejprve nezískalo pocit, že je vnímáno a pochopeno, nedovedlo by se na řešení problému soustředit. Jestliže je dítě stále ještě uzavřené, negativní či rozrušené, znamená to, že je třeba se vrátit o několik kroků zpět. Možná Vám to bude připadat moc složité a časově náročné, ale ve skutečnosti celý proces většinou nezabere více než několik minut.

Když je dítě připraveno začít problém řešit, nepodléhejte dojmu, že musíte vše řešit za něj nebo místo něj. Spíše se mu snažte nabídnout různé možnosti, upozornit jej na možná úskalí některých řešení a společně s ním dojít k nějakému rozumnému závěru. Dítě ocení, když jej do řešení problému zapojíte. V opačném případě by si mohlo připadat neschopné. I když nakonec rozhodnete Vy, dítě se stane alespoň spolupodílníkem přijatého rozhodnutí, což mu umožní se s přijatým řešením mnohem více ztotožnit. Bude jej více brát za své.