Agresivní chování dětí. Co by měli rodiče vědět a dělat?

Výraz agrese pochází z latinského slova agressio, které se překládá jako útok. Agresivita se původně vyvinula jako jeden z mechanismů, které v přírodě slouží k ovládnutí určitého prostoru a k vytěsnění konkurentů. Původním účelem agrese je tedy prosadit se ve svém prostředí a zajistit pokračování druhu.

V lidské společnosti na sebe agrese často bere různé symbolické formy (stačí si vybavit například fanoušky na tribunách fotbalových stadionů).
Z pohledu psychologie je agrese takové útočné chování, které je v rozporu s pravidly společenského soužití, a které může ostatním lidem způsobit tělesnou i psychickou újmu.

Nejen u dospělých lidí, ale i u dětí se agresivní chování vyskytuje poměrně běžně a v různých podobách. Dětská agresivita a zlost se může vybíjet na různých osobách a věcech, například:

• na rodinných příslušnících (sourozencích, rodičích)
• na ostatních lidech (kamarádech, spolužácích)
• na zvířatech
• na sobě samém (vytrhávání vlasů, kousání nehtů, ale i odmítání jídla)
• na neživých předmětech (hračkách a jiných věcech)
• na symbolických objektech (například na obrázcích či kresbách, ale také na postavách z počítačových her s násilným obsahem)

Proč se dítě chová agresivně?

Setkáme-li se u dítěte s projevy zvýšené agresivity, je především velmi důležité poznat důvody takového jednání. Těžko můžeme řešit nějaký problém, když neznáme jeho příčiny.

Agresivní chování se u dítěte projevuje ve větší míře zejména:

• Když je svými rodiči za projevy agresivity přísně trestáno. Může to znít poněkud paradoxně, ale právě potlačování projevů agrese mnohdy vede k pravému opaku. Často trestané dítě se velmi brzy naučí, že v přítomnosti rodičů musí své pocity skrývat, ale jakmile se dostane mimo rodičovský dosah, propuknou u něj výbuchy hněvu spojené s útočností.
  Když si učitelé nebo vychovatelé rodičům stěžují, že se jejich dítě chová agresivně, rodiče často odpovídají: "To není možné, doma přece tohle nedělá!" A samozřejmě mají pravdu, protože doma se jejich dítě bojí projevit své city, jelikož vědí, že by následoval trest.

• Když rodiče své dítě neustále kontrolují a nevedou jej k samostatnosti. Mnozí rodiče byli vychováváni stejným způsobem. Po celé jejich dětství nad nimi někdo stál, hlídal je a říkal jim, co je a co není správné. Zvykli si, že za ně myslí někdo jiný. A stejným způsobem vychovávají i svoje vlastní potomky. Takoví rodiče pak nevidí, že jejich dítě trpí nedostatkem sebevědomí, a že nedovede samo posoudit, co je a co není správné.
  Když si učitelé stěžují na chování takového dítěte, rodiče jim radí: "Musíte na něj být přísnější, však on moc dobře ví, jak se má chovat!" Bohužel, to je právě to, co jejich dítě neví a vědět nemůže. Od učitelů tito rodiče vyžadují, aby dělali stejné výchovné chyby, jaké dělají oni sami.
• Když rodiče dítěti ve všem ustupují, ve všem s ním souhlasí a všechno mu dovolí. V takovém případě dítě postrádá pocit jistoty a bezpečí. Ve svých rodičích nemá skutečnou oporu. Chybí mu pevný bod, něco, na co by se mohlo vždy spolehnout. Agresivní chování slouží takovému dítěti k překonání pocitů nejistoty, tedy jako určitá obrana.
  Na výtky učitelů reagují rodiče takového dítěte slovy: "Co s ním můžeme dělat? Přece mu nemůžeme nic odmítnout, máme ho tak rádi!" Nemohou pochopit, že jejich dítě vyrůstá v nejistotě a neví si rady samo se sebou.

Emocionální labilita

U dětí ve věku 2 - 6 let může být zdrojem agresivního chování také emocionální nestabilita. Mnoho dětí v tomto věku podléhá výkyvům emocí, které jejich rodiče označují jako nálady nebo rozmary. Psychický stav dítěte se může měnit i v důsledku únavy nebo zdravotních obtíží.

Řada rodičů vnímá podrážděnost dítěte a jeho negativní emoce jako něco nežádoucího, co je třeba potlačovat. Takové potlačování však u dítěte vede k nahromadění emocí a dříve či později u něj vyvolá nekontrolovaný výbuch hněvu a zlosti.

V takovém případě dítě nepřenáší svoji agresivitu na skutečného viníka, ale na všechno, co mu přijde pod ruku. Mohou to být různé předměty a hračky, kterými hází a které rozbíjí. Svoji zlost si někdy vybíjí i na rostlinách (trhá jim listy, láme je), na zvířatech, nebo na druhých dětech (sourozencích, kamarádech).

Opět platí, že čím přísnějším pravidlům dítě podléhá doma, tím agresivnější je jeho chování mimo domov.

Co znamená agresivita v různém věku?

2 - 3 roky. V tomto věku, kdy si dítě začíná uvědomovat samo sebe, je agresivní chování protestem dítěte proti autoritě rodičů (vzpomeňte si, jak často používají děti této věkové skupiny větičku: "Já sám!"). Když je potrestáno, stává se ještě agresivnějším. Na druhou stranu však není vhodné jeho projevy agresivity přehlížet a všechno mu dovolovat, protože v takovém případě začne dítě považovat agresi za účinný prostředek, jak dosáhnout svého cíle.

4 - 5 let. V tomto věku už dítě dovede alespoň částečně ovládat své emoce a je schopné rozlišit, co může dělat a co ne. Pokud se u něj projevuje agresivní chování, jedná se zpravidla o obrannou reakci, která může souviset buď s nedostatkem pozornosti, nebo naopak s přehnanou přísností ze strany rodičů. U některých dětí slouží agresivita i v tomto věku jako určitá forma protestu, většinou si však již osvojují jiné a složitější způsoby, jak dát najevo svoji nelibost, než jakým je nekontrolovaný výbuch hněvu.

5 - 6 let. V tomto věku je agresivita již specifickou formou vztahu dítěte k ostatním lidem. Plně se projevují důsledky jeho předchozí výchovy. Jestliže je dítě vystavováno takové výchově, která u něj sklony k agresivnímu chování posiluje (například je často trestáno bez důkladného a srozumitelného vysvětlení a rozboru situace), stává se takové chování trvalou nebo přinejmenším dlouhodobou součástí jeho strategie jednání s druhými lidmi.

Rozdíl mezi chlapci a dívkami

Je naprosto pochopitelné, že chlapci bývají navenek agresivnější než dívky. To nesouvisí ani tak s genetickou výbavou, jako spíše se zvláštnostmi výchovy chlapců oproti výchově dívek. Podle stereotypů hluboce zakořeněných v naší společnosti by měl být správný muž silný až drsný. Měl by být schopný se za sebe postavit. Nikdy by si neměl nic nechat jen tak líbit. Nedostatek těchto očekávaných vlastností může chlapci zkomplikovat jeho zapojení do dětského kolektivu.

Rodiče chlapců se často snaží své syny připravit na to, aby zapadli do mužské společnosti, ve které je jednou z hlavních hodnot schopnost postavit se za sebe. Zejména tatínkové, ale někdy i maminky, vychovávají své syny tak, že u nich - někdy jen podvědomě - posilují žádoucí mužské vlastnosti.

Přitom však rozdíl mezi chováním chlapců a dívek nespočívá ani tak v tom, že by chlapci byli agresivnější (sklony k agresivnímu chování jsou u obou pohlaví přibližně stejné), ale spíše v tom, že chlapecká agresivita má zpravidla otevřenější podobu, zatímco u dívek se projevuje v poněkud skrytějších formách.

Kulturní podmíněnost agresivity

Výše zmíněné rozdíly mezi chlapci a dívkami jen potvrzují, že i když má agresivita biologický základ, její konkrétní projevy jsou ovlivněny kulturou dané společnosti. Agresivní chování dětí mnohdy vychází z postojů, předsudků a hodnotového systému těch dospělých, kteří jsou pro ně významní, tedy na prvním místě rodičů.

Například děti z rodin, ve kterých panuje úcta k autoritám, se dovedou ovládat, když jim hrozí konflikt s učitelem, kdežto před uklízečkou nebo školníkem dávají průchod své zlosti a dopouštějí se různých hrubostí.

Pokud rodiče dítěte všechno měří penězi, kterých mají dostatek až nadbytek, může se u jejich dětí projevovat opovržení vůči všem, kdo málo vydělávají. Takové opovržení může vést například k demonstrativnímu ignorování učitelů.

Děti - a zvláště pak dospívající - mají tendenci dělit ostatní lidi na naše a cizí. Jinak řečeno, o ostatních lidech uvažují v kategoriích my a oni. To bohužel často vede k agresivnímu chování vůči těm cizím.

Navíc děti bývají přímo nasáklé různými názory a postoji, s nimiž se setkávají v rodině. Právě proto může být agresivní chování dětí a dospívajících spojeno také s různými rasovými, sociálními či genderovými a podobnými předsudky. Terčem agresivního jednání takto ovlivněného dítěte či dospívajícího se pak stává každý, kdo odlišně vypadá, odlišně se chová či pochází z odlišného prostředí.

Co dělat, když je dítě agresivní?

Je třeba si uvědomit, že v předškolním věku jsou určité formy agrese typické pro většinu dětí. Během tohoto období je důležité, aby se z agresivního chování nestal trvalý povahový rys. Pokud je agresivní chování u dítěte posilováno (například častým trestáním či naopak nedostatkem zájmu ze strany rodičů), nastanou v jeho dalším vývoji problémy, které mohou narušit zdravé formování jeho osobnosti.

Jestliže rodiče na projevy dětské agresivity reagují také agresivně (například křikem a bitím), jejich děti se naučí vnímat agresivitu jako normální a žádoucí prostředek, jak dosahovat svých cílů. Svět se pro ně stane místem plným násilí, nepřátelství a pohrdání, v němž se nemůže prosadit jinak, než hrubou silou.

Nejprve je třeba zjistit příčinu agresivního chování dítěte a poté stanovit určitá pravidla a požadavky, které by byly přiměřené jak pro dítě, tak i pro ostatní členy rodiny. Dítě by mělo vědět, že je milováno i se všemi jeho nedostatky, avšak zároveň by mělo znát určité hranice, které nelze překračovat.

Diskutujte se svým dítětem o všech jeho emocích a pocitech. Vysvětlete mu, že v určitých situacích je v pořádku být naštvaný. Poraďte mu, jak může vyjádřit svůj hněv, aniž by přitom ublížil ostatním. Když je dítě naštvané, pokuste se ho něčím rozptýlit. Dítě může také nakreslit to, co jej rozčiluje a znepokojuje, a pak tuto kresbu zničit (jedná se o přenesení agrese na neživou věc). Když je dítě starší, případně už dospívá, snažte se ho vést k tomu, aby samo dovedlo vymyslet nějakou vhodnou alternativu k agresivnímu jednání.

Úkolem rodičů je agresivní chování svých dětí usměrnit do společensky přijatelné podoby, podporovat jeho zdravou soutěživost, umožnit mu vyřádit se a vybít svoji energii takovým způsobem, který nikoho neohrožuje.

Přitom by u svých dětí měli pěstovat zdravé sebevědomí. To je naprostý základ. Dítě by mělo znát svoji cenu a vážit si sebe samotného, zároveň by však nemělo pohrdat těmi, kdo jsou slabší než ono.

Člověk, který si váží sám sebe, poznal svoje přednosti i nedostatky a dovede se vyrovnat se svými slabými i silnými stránkami - takový člověk nemá potřebu ubližovat sám sobě ani ostatním.